Tvrdohlavá holčička kibicovala maminku. „Dítě může být naším nejlepším učitelem,“ říká rodinná terapeutka
Příběh o tvrdohlavé holčičce a její mamince ukazuje něco jiného, než bychom mohli vidět na první pohled. Děti nám zrcadlí naše slabiny a mohou být naším dobrým učitelem. Je dobré se zamyslet, čím to je, že nás neposlouchají. Další svěží příběh rodinné terapeutky Aleny Sobotové.
Maminka sedí s dcerou v kuchyni, pospíchají do školky, ale holčička se loudá. Posunuje si s hrnečkem, prstíkem jezdí mezi drobky.
„Verunko, až bude ta velká ručička dole, tak budeme odcházet.“
Holčička zpozorní a začne snídat. V půl s maminkou opravdu odchází.
Druhý den se situace znovu opakuje.
„Až bude Verunko ručička dole, odcházíme do školky.“
„A maminko, nemohli bychom ty hodiny zastavit?“
„Nemohli.“
xxx xxx xxx
Maminka se přišla se mnou poradit, protože si její dcerka předškolního věku systematicky a celkem neústupně vedla svou. Říkala jí, co má dělat. To není neobvyklé. Některé děti jsou již odmalička silné a průbojné osobnosti a docela dobře se může stát, že se v rodině prosadí na úkor rodičů. Tím spíš, když rodiče mají slabé stránky, které nereflektují a neumějí s nimi pracovat. Dítě se ale může stát jejich vzácným učitelem, díky kterému si je uvědomí. A to byl i tento případ.
Maminka z našeho příběhu se vším pospíchala, v práci i doma toho chtěla hodně stihnout. A její dcera s ní pospíchat nechtěla, vyciťovala, že to není potřeba, že spěch pramení z nějakého nedostatku. Z rozhovorů s maminkou vyplynulo, že jako učitelka i v práci narážela na průbojnější kolegyně, které ji vmanipulovávaly do různých úkolů a ona jim nedokázala říci ne. Nespouštěla se v ní přirozená reakce hněvu ani odpor, které by jí signalizovaly, že něco není v pořádku. Limity o sobě dávaly vědět až vyčerpáním. Někdy člověka zastaví už jen nemoc.
Maminka postupně začala rozumět své situaci. Pochopila, že dcera má nad ní komunikační převahu, tak jako ji mají její kolegyně.
Příběhy z praxe rodinné terapeutky Aleny Sobotové reflektují složitosti dnešní výchovy. Vyplývá z nich jedno: chování dítěte a projevy rodiče spolu těsně souvisejí. Aby se našlo řešení, do hry musí vstoupit všichni.
Uvědomila si, že tady je její Achillova pata a že před ní stojí úkol vytvořit si svoje vnitřní mantinely, získat pocit vlastní sebehodnoty, sledovat, kdy přicházejí příznaky únavy, neutápět se v práci a udělat si čas pro sebe. Práce je pro mnoho lidí útěk od vlastních problémů, včetně rodinných.
Tato nová sebereflexe vedla ke změně jejích postojů a měla vliv i na její dcerku, která se postupně začala zklidňovat. Pro děti je totiž role toho „silnějšího“ v rodině velmi stresující. Mají velkou potřebu se na dospělého spolehnout, přijmout od něj pravidla hry. V opačném případě mohou sice za vztah převzít vnitřní odpovědnost, ale je to pro ně velká zátěž.
Poučení z tohoto příběhu? Když dětem nasloucháme, hodně se toho dozvíme, i o sobě.
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
