Očima české maminky ve Vídni: Ve školce i škole panuje svoboda, děti učitelce tykají a nikdo je k ničemu nenutí

Ve školce panuje svoboda

Obě děti chodily do vídeňské školky, mladší syn i do jeslí. Verunka nastoupila do školky jako tříletá s tím, že neuměla ani slovo německy. Školky jsou většinou velmi přátelské, děti jsou ve věkově smíšených skupinách (3-6 let), panuje tam víceméně svoboda - nikdo nemusí jíst, pokud nechce, nemusí spát, když se mu nechce, nemusí si hrát, když nechce.  Na vycházky se moc nechodí. Při svačinách a obědech se děti víceméně obsluhují samy, vezmou si jen to, na co mají chuť .... Jediné, co se po nich vyžaduje, je uklidit si po sobě stůl.

Základka s úsměvem

Základní škola je čtyřletá, z ní děti pokračují buď na gymnázium nebo na mittelschule, což je prostě něco jako druhý stupeň. Základní škola není spojena s jídelnou ani s družinou. Jinak se ale velmi podobá české škole. Děti mají jednu učitelku, ale když má někdo problém s němčinou nebo je třeba dyslektik, dochází občas nějaká výpomoc, která se těmto dětem věnuje. Největší rozdíl oproti české škole vidím v tom, že není předem dané, co se kdy děti učí. Jasný rozvrh má jen náboženství, tělocvik a pracovní výchova, zbytek rozvrhu si učitelka určuje podle toho, jak se jí to hodí.

Nechtěli jsme do školy dojíždět

Děti jsme zapsali do úplně obyčejné základky pět minut od našeho domu. Trochu připomíná vesnickou školu – tím, že jsou tam jen čtyři ročníky, tři třídy v každém. Všichni znají všechny. Pro mě bylo důležité, že děti nemusí jezdit daleko, do školy i ze školy je vodím pěšky. Ranní stres a dojíždění přes půl města, byť na vyhlášenou školu, mi v prvních letech vzdělávání přijde zbytečné, protože nejvíc podle mě záleží na chemii mezi učitelkou a dětmi. Ale máme kolem sebe hodně rodin, které děti vozí do vzdálených škol. Já jsem třeba přihlásila děti na česko-německé gymnázium, dvojjazyčnou školu, kde jsou třídy od školky až po maturitu a škola je vedena v českém duchu. Ale když jsem si pak představila, že vezu děti hodinu ráno do školy, pak jedu hodinu do práce, osm hodin pracuju a pak znovu do a ze školy, zrušila jsem to. Zatím nelituju - se základní školou jsme byli moc spokojeni, obě děti prošly v pohodě a s úsměvem, což pro nás bylo nejdůležitější.

Náboženství pro každého

V Rakousku má církev docela silnou pozici a každý, kdo se hlásí ke katolické církvi, automaticky odvádí nějaké procento daní. A podobné je to ve škole. Dítě je automaticky zapsáno na hodiny římskokatolického náboženství, ale každý rodič má právo ho během prvního školního týdne odhlásit. Pokud při zápisu uvedete příslušnost k jiné církvi, dítě chodí na hodiny toho svého náboženství. V praxi to znamená, že ve škole se vyučuje především římskokatolické a evangelické náboženství a islám. Koho rodiče z náboženství odhlásí, ten odchází do jiné třídy, kde si maluje nebo dělá něco svého. Větší děti mají hodinu volna.

Já jsem děti na základní škole v náboženství nechala, i když jsem sama bez vyznání. Myslím, že základní všeobecný přehled je důležitý. Trochu mě to ale zklamalo, protože se děti skoro nic nedozvěděly – v hodinách koukaly na kreslené filmy, trošku zpívaly a malovaly. Teď ve čtvrté třídě už jsme syna z náboženství odhlásili, takže chodí jeden den na devátou a dcera už na gymnáziu taky chodit nechtěla, tak si ve volné hodině vypracovává domácí úkoly.

Děti zapisují jak o život

Výuka je frontální, paní učitelka pobíhá po třídě a různě kontroluje. Na základní škole zkoušeli takové inovace, že lavice byly ve dvou řadách bokem k tabuli. Nevím, co to mělo za smysl, ale moje dcerka si stěžovala na bolest hlavy a krku. Na gymplu je výuka úplně klasická – děti zapisují jak o život, bohužel je nikdo moc neučí dělat si správné zápisky, ani výtah z učebnice. Ale nějak to jde, vypadá to, že se něco naučí.

Počítače součástí výuky

Počítače se do vyučování zapojují už u prvňáků. Každá třída základní školy je vybavena stolním počítačem, kde se procvičuje němčina a matematika. Dále mají děti přístup na internetový portál, kde mohou získávat body za přečtené knížky - knihu zapíší a splní kvíz, který se týká obsahu. Ti, co toho nejvíc přečetli, bývají na konci roku ohodnoceni - pochvalou, malou sladkostí.

Domácí úkoly rukou

Domácí úkoly jsou čtyřikrát do týdně a vždy je to němčina, matematika a čtení. Děti je píší rukou. Na gymnáziu je to podobné – online úkoly má dcera minimálně. Spíš si na počítači může procvičovat, pokud je před písemkou nebo pokud to potřebuje. Ale povinné to není – aby nebyli diskriminování ti, co doma počítač nemají.

Místo známek symboly

Na základní škole je pětistupňové hodnocení, ale nejsou to známky, nýbrž symboly: nálepka, hvězdička, háček, plus a smutný smajlík. Na gymnáziu jsou klasické známky a vysvědčení je také stejné jako v Česku. Slovní hodnocení mívají spíš soukromé školy. Na mittelschule je osmistupňová hodnotící škála – asi aby se detailněji odlišilo, kdo může pokračovat na gymnáziu a kdo má jít na učiliště.

Děti učitelce tykají a jsou drzejší

V čem se škola mých dětí liší od té, kterou pamatuji já? Nejvíc asi v tom, že děti jsou drzejší, paní učitelce tykají a oslovují ji jménem, na záchod mohou kdykoli a v podstatě kdykoli mohou i jíst nebo pít. Ale myslím, že tohle není jen rakouský trend, spíš všeobecné povyšování dětí na nadpozemské bytosti.

Pokračování vyprávění o vídeňských školách uveřejníme v sobotu 3. března.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.