Michaela Šédová: První svařák a konečně svobodně do kostela: to byl můj listopad 1989
Sedmnáctý listopad 1989 jsem prožívala jako studentka pražského gymnázia velmi intenzivně, pamatuji si téměř na každý okamžik: sobotu, kdy se spolužáci domlouvali, že půjdou na Albertov, a já jsem nemohla, protože jsem byla velmi aktivní v podzemní církvi a vedla skupinku "náboženství" malých děvčat; pondělí, kdy spolužáci ve třídě vyprávěli, co se stalo na Národní třídě; následující dny, kdy jsme na chodbě naší školy poslouchali Svobodnou Evropu a prožívali propuštění Jána Čarnogurského, demonstrace na Václavském náměstí a na Letné...
Doma jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu poslouchali celkem pravidelně. Dokonce jsme se s mamkou na výzvu Hlasu Ameriky oblékly 21. srpna 1988 do barev trikolóry a vyrazily ven v modrých trenýrkách, červeném tričku a bílých cvičkách zvaných jarmilky. Jména vystupujících z demonstrací mi tedy nebyla neznámá, ale nemohla jsem věřit tomu, že najednou jejich slova a písně nezní jen z rádia, že jsou tady, v Praze, s námi.
Vzpomínám si na svůj úplně první svařák v životě, který jsme pily s maminkou a jejím kolegou, psychologem Ivem Sedláčkem, na demonstraci na Letné, protože vzduchem tehdy poletoval sníh a nám byla hrozná zima. Byla to tehdy oslava s mnoha významy: konce komunismu-snad; myslely jsme celou dobu intenzivně na dědečka, který se pádu režimu nedožil, a přitom to bylo to jediné, co si přál… a poprvé jsem se ten den napila alkoholu, navíc ještě s vlastním rodičem! Na to se přece nezapomíná.
Jsem ráda, že se svými studenty oslavím 17. listopad akčně a zvesela - únikovou hrou v kostýmu socialistické učitelky, a následně celý týden projektem o svobodě.
V roce 1989 jsem chtěla žít v demokracii, ale mám takový neblahý pocit, že řada spoluobčanů se prostě jen chtěla mít lépe… nestát fronty na banány a toaletní papír, moct si v obchodě koupit i džíny, nejen ošklivé šedé nebo khaki manšestráky. Možná nečekali, že se svobodou přijde i zodpovědnost, nebyli na ni připraveni, někteří se po revoluci nepěkně spálili, snažím se to chápat. Sama za sebe bych ale nikdy neměnila. Můj manžel je synem politického vězně, strejda byl zavřený v Jáchymově, protože tajně vedl skupinu skautů, nesměl studovat na JAMU. Pro mě a moji rodinu pozitiva tedy rozhodně převažují nad negativy.
Jsem šťastná, že můžeme svobodně chodit do kostela. Za komunismu jsme jezdili každou neděli do jiného, aby nás sousedi - a StB - neviděla. Pocházím z maloměsta, tam nebylo možné přihlásit se k víře otevřeně, protože bych taky nemusela být přijata na střední školu. Jsem šťastná, že dnes mohu říkat otevřeně svůj názor, cestovat po světě, že jsem mohla hned po maturitě žít ve Švýcarsku, že jsem mohla psát svoji diplomovou práci na univerzitě v německém Pasově. Devadesátá léta byla jako sen, najednou bylo cokoliv možné. Můj život se tím radikálně proměnil, a nejen můj.
Třicet let života ve svobodě uběhlo jako voda. Jsem ráda, že se svými studenty oslavím 17. listopad akčně a zvesela - únikovou hrou v kostýmu socialistické učitelky, a následně celý týden projektem o svobodě. Kdo ví, třeba nám zbyde chvilka, kdy jim budu vyprávět: o lampionových průvodech, kdy naše třídní dělala prezenci a druhý den se vyptávala na důvod absence těch, kteří nepřišli (a ve Švýcarsku mi pak přátelé říkali, že když průvody viděli v televizi, tak si mysleli, že chodíme dobrovolně a jsme spokojeni), nebo o tom, jak jsem nebyla jiskrou ani pionýrem, ale jelikož bych jinak nedostala doporučení na střední školu, složila jsem pionýrský slib ve fotokomoře při fotokroužku. Myslím, že jim bude připadat, jako bych vyprávěla historky ze středověku. Je to ale pouhých 30 let…
Michaela Šédová učí český jazyk a základy společenských věd na Gymnáziu Thomase Manna v Praze. Je vdaná, má dvě dcery. Ve volném čase ráda čte, setkává se s inspirativními lidmi, cestuje a zahradničí.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
