Válka narušila u českých vysokoškoláků pocit bezpečí, bojí se ztráty svobody, říká terapeutka
Mladí lidé dnes někdy mívají problém uvědomit si, co je pro ně v životě důležité. „Může to souviset s tím, že vyrůstali v rodinách, kde se neklade důraz na základní lidské hodnoty, na řešení problémů, kde chyběl pocit jistoty nebo bezpečí, což mělo vliv na způsob jejich výchovy,“ říká terapeutka Ivana Bařinková. Ta se ve své praxi zaměřuje na mezilidské vztahy, existenciální potíže či seberozvoj a v posledním roce zaznamenala velký nárůst klientů z řad vysokoškolských studentů. Jako pozitivní vnímá, že je současná generace otevřenější tomu, řešit své psychické problémy s odborníky. Jak se na některých studentech s odstupem času podepsala covidová pandemie a jak na ně dopadá válka na Ukrajině nebo mezi Izraelem a Hamásem, popisuje v rozhovoru pro Heroine.cz.
V poslední době se vám přibližně o třetinu zvýšil počet klientů z řad vysokoškoláků. To je poměrně výrazný nárůst. Co se děje?
Je to tak, studenti aktuálně tvoří téměř 50 % všech mých klientů. Myslím, že se sešlo více faktorů najednou. Zaprvé vnímám otevřenější přístup studentů k terapeutickým a psychologickým službám, které už bývají i součástí univerzit, což postupně vede k destigmatizaci jak psychických potíží, tak témat, která s nimi souvisejí. Současně ale nárůst přičítám covidové izolaci a také situaci na Ukrajině. Válka narušila dosavadní pocit bezpečí, znamenala potenciální ztrátu svobody a celkově hrozbu, které tito mladí dosud nečelili, na rozdíl od předchozích generací, jež prožily světovou válku nebo zakusily komunistickou éru.
Je to nový typ stresoru.
Přesně tak a je jasné, že se mohou cítit ohroženi a nevědí, jak se s tím vyrovnat. Případně chtějí vědět, jestli jsou jejich reakce v pořádku.
Ivana Bařinková
Vystudovala obor sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci a Ostravské univerzitě, což později využila při práci s klienty s tělesným postižením v denním stacionáři nebo s klienty v zařízení se zvláštním režimem.
Jako psychoterapeutka absolvovala Sebezkušenostní výcvik integrativní psychoterapie Skálova institutu v Praze, je členkou České asociace pro psychoterapii a také portálu Terapie.cz, který sdružuje přes 400 terapeutů na jednom místě a usnadňuje lidem přístup k terapiím.
To ale není všechno. S čím dalším se potýkají?
Mladí lidé ze současné generace mívají problém vyznat se v tom, co je pro ně v životě důležité. Může to souviset s tím, že vyrůstali v rodinách, kde se neklade důraz na základní hodnoty, řešení problémů, kde chyběl pocit bezpečí nebo jistoty, což se odrazilo na způsobu jejich výchovy a přístupu. „Tyto děti“ mají mnoho možností a svoboda volby se promítla do všech oblastí, což ve výsledku způsobilo zmatenost, nejistotu, ale i závažnější obtíže. U některých se projevil dlouhodobý tlak na výkon, nevhodně nastavené hodnoty. Měla jsem studenty, kteří řešili přístup k učení, motivaci, svou budoucnost. Klíčovým tématem jsou také milostné vztahy – ať už z nich hledají cestu ven, nebo se naopak vypořádávají se zklamáním. Je to hodně individuální, ale častým jmenovatelem je nejistota.
Jak s tím pracujete?
To záleží na okolnostech. Způsob terapie volím na základě problému, tématu a hlavně osobnosti konkrétního klienta. Každopádně působím v roli podpůrce a snažím se klientovi nastínit jiný úhel pohledu na jeho problém. Pokud to jde, tak vše vnímat spíše jako výzvu nebo prostor k posunu. Snažím se ho aktivizovat, ptám se, co by chtěl, co by potřeboval, jak by si tu situaci představoval, případně mu nabízím možnosti, jak by to mohlo vypadat.
Důležité je také zvědomění – naučit se vnímat, kdy se potíže objevují, jak se projevují, co je vyvolává, učit se poznávat sám sebe, své chování a pak s tím pracovat. Co už znáte, vás tolik nepřekvapí.
Jak do toho promlouvají nové technologie a sociální sítě?
Hodně. Klasická komunikace se přesouvá do virtuálního světa, kde probíhá už i seznamování a sdílení niterních prožitků. Neříkám, že je to špatně, protože skutečně žijeme v technologické době, je ovšem potřeba si ohlídat, do jaké míry si na sociálních sítích kompenzujete osobní kontakt, jestli nejste zcela izolovaní. Ještě více jsou tím ovšem ohroženy mladší ročníky.
Přicházejí k vám studenti včas, nebo už vykazují vážnější příznaky?
Obvykle se nacházejí ve stadiu, kdy začínají vnímat diskomfort, necítí se dobře v určitých situacích, můžou být skleslejší, trpět slabými úzkostmi. V péči mám ovšem i mladé lidi se stanovenou diagnózou, s nimiž ta terapie probíhá zase jinak. Zde se kupříkladu zaměřujeme na to, jak se s diagnózou vyrovnávat, jak se lépe integrovat do normálního života.
Foto: MiYOSMART
Revoluce v péči o dětský zrak
Krátkozrakost u dětí roste; do roku 2050 může zasáhnout polovinu populace. Vedle genetiky je hlavním faktorem nadměrné koukání do blízka. Včasná diagnostika a léčba jsou klíčové. Brýlové čočky MiYOSMART s technologií D.I.M.S. mohou myopii zpomalit či zastavit. Navštivte očního lékaře a řešte krátkozrakost hned teď.
Jak dlouho bývají ve vaší péči?
Až 90 % z nich zůstává dlouhodobě, třeba i rok. Samozřejmě mám ale i zkušenost, že jsem někomu jako terapeutka nesedla a další setkání již neproběhlo.
Stává se vám, že někoho musíte předat do rukou lékaře-psychiatra, protože se jedná o závažnější problém?
Určitě, týká se to například klientů se sebevražednými myšlenkami či takových, kteří se poškozují.
Jak vůbec zhoršený stav detekovat, jakých varovných signálů si všímat?
Ono je to někdy opravdu těžké, ale určitě bych zpozorněla, pokud má člověk dlouhodobě skleslou náladu, je náladový, uzavírá se do sebe. Varováním může být i nestandardní afektovanost či výbušnost.
Jak vůbec zhoršený stav detekovat, jakých varovných signálů si všímat?
Ono je to někdy opravdu těžké, ale určitě bych zpozorněla, pokud má člověk dlouhodobě skleslou náladu, je náladový, uzavírá se do sebe. Varováním může být i nestandardní afektovanost či výbušnost.
Jak s člověkem, který se necítí dobře, mluvit?
Tam je vždy důležitá důvěra, jestli se vám vůbec s problémem dokáže svěřit. Pokud se to podaří, je to skvělý začátek cesty. V tu chvíli si vyslechněte, co prožívá, a buď se mu pokuste pomoci sami, nebo mu navrhněte, ať si popovídá s psychologem nebo psychoterapeutem.
Kontakty, které se hodí
- Linka bezpečí: Poskytuje bezplatnou pomoc a poradenství dětem a studenstvu v náročné životní situaci. Na čísle 116 111 nonstop.
- Linka důvěry dětského krizového centra: Nabízí pomoc dětem i rodičům. Linka důvěry má telefonní čísla 241 484 149 nebo 777 715 215, v provozu nonstop.
- Linka pro rodinu a školu: Nabízí pomoc ohledně dětí dospělým – rodičům, příbuzným nebo učitelům. Na čísle 116 000 nonstop.
- Linka první psychické pomoci: Nabízí krizovou pomoc dospělým na čísle 116 123 nonstop.
Kde při akutních potížích hledat rychlou pomoc?
V dnešní době existují aplikace, které vám poskytnou první pomoc třeba při úzkosti nebo panické atace. Napadá mě aplikace Nepanikař či Calmio. V době covidu se také rozvinuly webové stránky s online terapeutickou podporou, zavolat jde na Linku první psychické pomoci a fungují i krizová centra, kde vás přijmou osobně. Mnohdy ale postačí objetí od blízké osoby nebo telefonát příteli.
I v této rovině je důležitá prevence. Jak by měla vypadat?
Podle mě je nutné věnovat se tématu jak na celosvětové úrovni, například v podobě kampaní, tak na školách a samozřejmě v rodině. Už odmalička by měli rodiče své děti vystavovat situacím, které je posílí, neboť nadměrné opečovávání a ochrana ve výsledku spíš škodí. Svému dítěti stát po boku, provázet ho třeba i nepříjemnými okamžiky, aby se s nimi dokázalo v dospělosti samo popasovat.
Obecně by pak měl člověk naslouchat sám sobě, řídit se podle toho, co je mu příjemné a co už ne. Být k sobě vlídný. To jde ruku v ruce se zdravým sebevědomím. Rovněž pohyb a relaxační cvičení napomáhají k duševní vyrovnanosti a cílenému zvládání úzkostí.
V roce 2027 by měly základní školy do svých osnov zařadit koncept wellbeingu. Konkrétní forma ještě není známá, ale co by podle vás měl obsahovat?
Stěžejní je péče o sebe sama. V dětech je potřeba pěstovat zdravé sebevědomí a zároveň je připravit na to, že přijdou okamžiky, kdy jim nebude dobře. S tím pak souvisí, aby na to dokázaly vhodně reagovat, věděly, co se sebou. Nesmí chybět interakce, ptát se, co by si přály do budoucna jak v pracovním, tak třeba rodinném životě.
