Osamoceni na prahu dospělosti. Jak pomoci mladým lidem po odchodu z dětského domova?

Z vaší výroční zprávy vyplývá, že téměř 6 z 10 dětí se po odchodu z dětského domova dopouští trestné činnosti, potýkají se s různými závislostmi, živí se prostitucí nebo skončí na ulici. Čím si to vysvětlujete?

Jakmile opustíte brány dětského domova, zůstanete ze dne na den odkázáni sami na sebe. Po ukončení ústavní péče sice může pedagogický personál jedince dozorovat, ne všichni o to ale mají zájem a ne vždycky má vychovatel kapacitu. A tady přichází krizové situace. Pedagogičtí pracovníci a vychovatelé dělají, co mohou, ale příprava na život mimo dětský domov je zkrátka nad rámec jejich možností. Není to selhání jednotlivců nebo samotných domovů, ale selhání systému, který nedokáže zajistit dostatečnou podporu pro děti, jakmile instituci opustí.

Po odchodu musíte najít bydlení, práci, plnit povinnosti vůči státu a zajistit si jídlo. Pokud jste v tom sami, bez podpory partnera, kamaráda nebo někoho, kdo by vám poradil, můžete snadno upadnout do zoufalství. V takové situaci je poměrně jednoduché sklouznout ke krádeži, abyste přežili, nebo se dostat do problémů se závislostmi, které vám umožní útěk od reality. Pokud vám nikdo nepodá pomocnou ruku, ten start do dospělého života je opravdu těžký.

Jak moc jste se na život po dětském domově těšila vy?

Strašně moc. Nikoliv proto, že bych byla v dětském domově nešťastná, naopak jsem měla velké štěstí. Cítila jsem se tak dobře, že jsem se ve 13 letech rozhodla zůstat a nejít zpět ke svému otci. Na druhou stranu tam až do roku 2000 přetrvaly prvky komunistického režimu, tedy malá / velká třída, všichni stejně oblečení, rámcová výchova, studijní doby, zákazy, tresty, služby. Teprve později se systém reformoval na rodinné skupinky a začali jsme žít víc jako v bytových jednotkách. Ačkoliv na to vzpomínám s láskou, bylo to pro mě příliš nalajnované, režimové a doteď mi dělá trochu problém, když mě někdo organizuje. Z těchto důvodů jsem se na svobodu hrozně těšila, ale zdaleka jsem na ni nebyla připravená. Z úplného systému se dostanete do absolutního opaku a to s sebou může nést následky.

Průvodce naváže s mladým člověkem, který projeví o program zájem, cca rok před odchodem přátelský vztah. Dochází za ním minimálně dvakrát do měsíce a zůstává s ním především později, když se staví na vlastní nohy. Pomáhá mu jak s praktickými záležitostmi a stabilizací, tak s psychikou, což bývá mnohem náročnější. Od letošního roku jsme proto k našim službám přidali i zprostředkování terapií. Pokud vyhodnotíme, že člověk potřebuje rovněž odbornou pomoc psychologa, terapeuta nebo psychiatra, zařídíme mu ji.

Můžete pojmenovat některá traumata, která si děti do života odnášejí?

Nejhorší trauma, což je zřejmé, vzniká už v útlém dětství, kdy vás zradí máma s tátou. Dítě z této situace často viní sebe, rodiče omlouvá, a to až do nějaké puberty, kdy přichází období vzdoru, naštvání. Bohužel myšlenka, že nejste dostatečně dobří, když vás maminka odložila, se s vámi vleče celý život a promítá se i do dalších mezilidských vztahů. Prahnete po lásce, bezpečí, obáváte se odmítnutí. Mnohdy se z toho vyvine závislost na tom druhém. Trauma tvoří trauma, kdy neumíte pracovat s emocemi, agresí, potlačujete sebe samotného nebo naopak projevujete nezdravou dominanci.

Musíte také čelit předsudkům společnosti, lítosti. Dostanete nálepku. Nejdůležitější je pak pracovat sám na sobě, získat sebedůvěru. Je to složitá cesta.

Jaké máte na program ohlasy?

Z 99 % jenom pozitivní. Ty děti se skutečně stabilizují, normálně fungují, platí daně, chodí do práce, starají se o rodinu. To je ten nejlepší výsledek, co si můžeme přát.

Podporu ale poskytujete také ředitelům a vychovatelům dětských domovů, a to v programu Start.

Ano, když vstupujete do dětských domovů, kde pracujete s dětmi, tak se samozřejmě potkáváte s vedením, mluvíte s personálem. To oni jsou s dětmi ve výsledku 24/7. Jedná se o hodně náročné povolání, které není finančně ohodnocené tak, abyste byli stále motivováni. Ty příběhy jsou těžké, děti se mění, také vztahy v rovině profesní bývají narušené. A děti k sobě potřebují energického, nikoliv vyhořelého člověka. Z toho vzešla myšlenka na program Start zaměřený především na vedení, ale i na vychovatele, jejich rozvoj a vzájemnou spolupráci. Na společných setkáních i s řediteli z ostatních domovů dochází ke sdílení zkušeností, nastavování řešení situací – vše za přítomnosti našeho supervizora.

Jaká témata ředitele pálí?

K těm největším patří témata týkající se systému, ústavní legislativy, rozpočtů. Zda jsou nastavená pravidla opravdu ku prospěchu dítěte a jeho výchovy. Pak se řeší individuální příběhy dětí, jak se chovají, jejich problémy. V neposlední řadě se diskutuje o vztazích v týmu, mezi vychovateli, které jsou mnohdy vyostřené.

Oba tyto programy jsou financované z vašeho fondu. Jak je pro vás složité v dnešní době sponzory shánět?

Za těch osm let jsme dosáhli na krásná čísla a všem firmám, projektům a přispěvatelům jsem strašně vděčná. Dokonce jsme se dostali do stadia, že se velké společnosti ozývají sami a chtějí nás podpořit. To byl případ třeba Notina, který nám věnoval finanční dar, jenž podpoří projekt Restart. Díky němu můžeme posílit spolupráci s průvodci a s vedením dětských domovů, a zajistit tak terapeutickou péči pro děti.

Na druhou stranu se nadační fond potřebuje dostat do fáze, aby byl podporován pravidelně. Myslím, že by se to mělo stát společenským tématem, naší společnou vizí, aby s námi lidé z dětských domovů mohli fungovat plnohodnotně. Ta pravidelnost by nám dodala jistotu, že můžeme pomoci každému, kdo si o pomoc řekne. A to si zatím bohužel dovolit nemůžeme.