Peklo, zaznívá od rodičů, když přijde řeč na domácí úkoly. Jsou nudné, berou dětem chuť se učit a kazí nám vztahy

Magda Stojowská, syn Štěpán (3. třída) a Johan (1. třída):

Nejvíc mě zaměstnávaly úkoly mého staršího syna v období, kdy začal chodit do první třídy v klasické škole. Měl moc laskavou paní učitelku, ale úkoly rozdávala každý den. Štěpán úkoly nesnášel, štvalo ho, když jsem mu je připomínala a nechtěl ani, abych mu s nimi pomáhala. Já jsem zase nebyla schopná se na to vykašlat a nechat ho jít do školy bez hotových úkolů. A tak jsme měli doma často peklo.

Ve druhé třídě přešel do montessori třídy a začal dostávat jeden úkol na týden. Problém s úkoly zmizel. Já sama jsem získala větší důvěru v synovu samostatnost a nechala jsem ho s úkoly být, ale určitě pomáhá i to, že má na úkol víc času. Dává to svobodu celé rodině. V montessori mám teď i prvňáčka, který na úkoly vůbec nemyslí, ale během toho týdne je většinou nějak po kouskách zvládne. Mít na úkol celý týden je fajn, je přece tolik zajímavých věcí, co můžeme po škole dělat, než sedět nad kusem papíru.

Celkově ale jejich úkoly nemám rada a kluci asi taky ne. Jsou nudné a je to jen opakování toho, co už znají ze školy. Víc by se mi líbilo, kdyby museli něco objevit nebo vyrobit.

Eva Dušková, syn Jakub (2. třída):

Jakub chodí do montessori školy. Montessori systém přistupuje k úkolům jinak: je jich méně a obvykle se zdůrazňuje rodičům, že mají nechat děti, aby si je dělaly samy. Ale i v montessori záleží na jednotlivých učitelkách. Vím o třídě, kde děti nosí domů i osm pracovních listů, na které potom mají týden. Údajně proto, že ve škole nepracují.

Můj syn nemá disciplínu ani motivaci dělat domácí úkoly. Jakmile se to nazývá domácí úkol, je v opozici. Přitom se doma učí, ale přirozeně. Naštěstí jeho učitelka úkoly nedává. Za dva roky, co je ve škole, přinesl tři. U prvních dvou řekl, že jsou nepovinné a ani na ně nesáhl. Nebyly to úkoly, které by ho rozvíjely, byly pod jeho znalostmi. Třetí dostal minulý týden, jen proto, že neudělal to, co měl stihnout ve škole. Takže ten udělat musel, učitelka to potřebovala do čtvrtletního zhodnocení. Bylo toho dost, makal na tom hodinu. Mou pomoc i kontrolu odmítl. Obojí mi vyhovovalo, nechci se tím zaobírat.

Domácí úkoly mi dávají smysl, jen když jsou volitelné, zřídkavé a činnostní. Například udělat report z toho, co dítě dělalo o víkendu: obrázkem, básní, koláží, miniprezentací. Jinak domácí úkoly neakceptuji a nepřistoupila bych na ně. Vidím je jako důsledek neefektivního vzdělávacího systému. Vždyť děti tráví ve škole někdy i 8 hodin. To je příliš. Mám kamarádku, jejichž rodinná atmosféra úkoly trpí velice. Velký dům, zahrada, tři děti a pes. Školák přijde domů v půl páté, musí jít dělat úkoly, někdy to trvá i hodinu a půl, vztekají se rodiče i děti. Vyčerpaná matka, která neměla možnost věnovat se ostatním dvěma dětem, natož sobě, jde dělat večeři a žene děti do postelí. Tomu já říkám peklo.

Markéta Štindlová, dcera Matylda (4. třída), dvojčata Andělka a Johanka (2. třída):

Matylda má ve čtvrté třídě jeden velký úkol za týden. Skládá se ze tří úkolů z matematiky a tří z češtiny. Stačí, když z těch šesti úloh udělá čtyři. Ale pokud třikrát udělá všech šest, zajistí si tím, že ho pak třikrát nemusí přinést vůbec.

Holky ve druhé třídě mají skoro každý den jeden malý úkol. Obvykle si ho udělají v družině, doma to jen rychle zkoukneme. Opravovat to nemusíme, učitelka chce mít zpětnou vazbu, co děti umí. Ale když je tam hodně chyb, nedá mi to a upozorním je na to. V téhle formě pro nás úkoly nepředstavují žádnou zátěž. Na víkendy a na prázdniny nedostává ani jedna z holek úkoly žádné, to se mi zdá rozumné.

S Matyldou ještě pořád hledáme systém, který by jí vyhovoval. Doteď jsme ji tlačili k tomu, aby si najednou udělala co nejvíc cvičení z úkolu a měla od toho pokoj. Jenže je pomalá, takže u toho sedí dlouho a je z toho pak otrávená. Takže nově jsme se dohodli, že si udělá každý den jedno cvičení, aby ji to tolik neštvalo.

Můj postoj k úkolům je rozporuplný: někdy nás štvou a zabírají dost času. Holky mají hodně mimoškolních činností a když zůstanou úkoly na večer, jsme už všichni unavení a podráždění. Ale zas mám díky úkolům přehled, co holkám nejde. Takže ideál: trochu míň úkolů a víc hravou formou.

Kateřina Macková, dcera Ella (5. třída):

Ella dostává tak jeden až dva úkoly, ale ne každý den. V pátek je nedostávají nikdy, ale ani od pondělí do čtvrtka to není pravidlo. Tak do třetí třídy jsme je dělaly spolu, ale pak už si je dělala a dělá sama v pokoji. Trvá jí to tak 15 minut, někdy to ani nepostřehnu. Obvykle se úkol týká toho, co probírali ten den ve škole, takže jen opakují a procvičují. Ona by nejradši žádné neměla, ale já to vnímám jako formu přípravy, protože Ella se jinak škole vlastně nevěnuje.

Občas dostanou společný úkol/projekt. Ve skupině vypracovávají něco třeba týden a pak to prezentují před celou třídou. To Ellu hodně baví, protože se kvůli tomu se spolužáky scházejí po škole a myslím, že to vnímá jako zábavu.

Kdyby úkol opakovaně nedonesla, dostala by poznámku. My máme EduPage, takže každý den vidíme a pípne mi na mobil, jestli mají úkol, a případně jaký. Takže každý rodič ví, co mají dělat, a málokdo to neudělá.

Známky se za úkoly nedávají. Výjimkou jsou projekty – tam dostávají jedničky za snahu.

Marie Bedrnová, syn Oliver (2. třída):

Vzhledem k tomu, že Oliver chodí do klasické státní školy, dostává „klasické“ domácí úkoly. V první třídě to byl velký boj a nesla jsem těžce jejich množství. Ve druhé třídě je úkolů méně, nicméně i tak je dostává 3-4x týdně.

Úkoly, které opakují to, co se odehrávalo x hodin ve škole, považuju za zbytečné a otravné. Oliver je – překvapivě – nesnáší a my zase nesnášíme věčné dohady a nucení k výkonu „domácí úkol“. Navíc matematika se učí už zcela jiným způsobem, takže místo odpočinku po práci se rodiče musí honit po internetu a hledat způsoby řešení úloh. Místo hezkých chvil s dítětem se tak obvykle stresujeme všichni.

Nevadily by mi kreativní domácí úkoly, které nějak navážou na to, co se dělo ve škole. Něco vymyslet, ztvárnit, nakreslit, najít venku, prakticky vyzkoušet… Systém sedíš ve škole, škola skončí, jdeš na kroužek a pak si jdeš sednout zpátky nad úkoly, je zoufale zpátečnický a zcela v dětech zabíjí touhu po vzdělání. U Olivera to netrvalo ani dva roky, než začal vést řeči typu: nesnáším školu, nechci se učit, votravný úkoly… Prostě vzdělávání rovná se opruz. A to mě štve.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.