Nemyslím si, že pěstouni koukají na výdělek, říká sociální pracovnice

Je pondělí, půl osmé ráno. Prvňáček Vojta se u vchodových dveří své školy otáčí na patě a vyběhne zpět směrem k parkovišti. „Babi! Babi! Ještě mi podepiš ten úkol z matiky!“ Paní Jana, babička sedmiletého Vojty a zároveň jeho pěstounka, si zvykla, že je teď zároveň vlastně i jeho maminkou. A není jediná. Jen u Vojty ve škole, kam chodí přibližně 500 žáků, žije v pěstounské péči pět z nich.

 Aby nemusel do děcáku

Pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte v plném rozsahu, je pouze povinen a oprávněn rozhodovat o běžných záležitostech dítěte. Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí ČR žilo před dvěma lety mimo svou biologickou rodinu přes 27 tisíc dětí. Většina z nich právě v náhradní rodině.

Paní Jana má Vojtu ve své péči už dva roky. Otce Vojta nikdy nepoznal, není ani zapsán v rodném listě. „Vojtova máma, moje dcera, je feťačka. Před dvěma roky nastoupila na odvykací kúru, nejdřív do nemocnice, potom někam na statek. Říkala jsem si, že než se z toho dostane, vezmu si Vojtu k sobě, aby nemusel do děcáku.“ Nejde to však automaticky, o umisťování dětí vždy rozhoduje soud. Paní Janě nejsou vzpomínky očividně úplně příjemné. „Víte, když mi Vojtu předávala sociálka, byl to takový třasořitka. Hubenej, bledej, špinavej, skoro nemluvil. Trvalo mi půl roku, než jsem ho naučila normálně jíst a dbát na nějakou osobní hygienu. Vůbec nechci domýšlet, co se tam u nich doma muselo dít.“

Paní Janu celá situace s vnukem ohromně trápí. „Myslela jsem, že se dá dcera do pořádku tak během roku, vždycky to byla šikovná holka, a i když měla různý životní kotrmelce, vždycky se z toho dostala. Teď jí ale asi došly síly.“ Z paní Jany je cítit smutek a vztek, ale i výčitky. „Snažila jsem se jí i její mladší sestře dát všechno. V pubertě si ale našla nějakou blbou partu, kde prvně čuchla k drogám. Strašně jsem ji tenkrát seřezala, pak jsme chodily po doktorech a psycholozích. Na chvíli byl klid, ale pak to začalo nanovo. Už jsem na ni neměla sílu.“ Paní Jana se nadechne k výpovědi, která musí být pro každého rodiče zdrcující. „Selhala jsem jako matka. Kvůli nějaké mé chybě ve výchově teď trpí Vojta.“ Jako by ji toto uvědomění dodalo odvahy a rozhodnosti. „I proto jsem ani na chvíli neváhala, když mi zavolali, zda se můžu o Vojtu starat. Je to moje krev, já můžu za to, že jeho matka je k ničemu, snažím se to teď aspoň trochu napravit.“

 Když chtěl jít k mámě, srazilo mě to na kolena

Motivace stát se pěstounem je u paní Jany zřejmá. Chce odčinit své chyby a zajistit lepší život zranitelnému (a na duši zraněnému) dítěti. Mezi další motivaci pěstounů můžeme zařadit touhu po dítěti, které nepřichází do rodiny přirozenou cestou. O pěstounství ale projevují zájem i rodiny, kde vlastní děti jsou a rodiče by pro ně chtěli dalšího sourozence, nebo rodiny, kterým už vlastní děti „vylétly z hnízda“ a zůstal po nich prázdný pokoj. Důležité pro mnohé pěstouny ale je motivace pomoci těm dětem, které nemají to štěstí mít domov a žít ve fungující rodině.

I 59letá paní Jana někdy naráží na své limity. „Vůbec jsem nebyla schopná domyslet, co všechno obnáší v dnešní době péče o dítě. Třeba teď ta distanční výuka. Když zavřeli na podzim školy pro všechny, museli jsme se s Vojtou učit přes počítač. Já tomu ale vůbec nerozumím. Musela jsem zajít za sousedem, aby mi vůbec ukázal, jak se máme na výuku přihlásit.“

Paní Jana se také svěřuje, jak je pro ni těžké udržet Vojtovi hranice. A tak občas povolí. „Nemám sílu se s ním handrkovat. Vím, že by mě měl poslouchat, ale ty jeho záchvaty vzteku, když mu něco zakážu, prostě nezvládám. Radši budu mít doma klid, oba jsme si toho v životě zažili už dost.“ Děti, které se dostávají do pěstounské, adoptivní nebo ústavní péče, jsou většinou traumatizované. Zažily alkoholové dýchánky, rvačky, křik, zimu, hlad nebo žízeň. Zažily bolest, někdy fyzickou a vždy psychickou. Nedostávaly lásku od svých nejbližších, neznají pocit bezpečí a neumí druhým věřit. Kromě Vojtových záchvatů vzteku trápí paní Janu i jeho rychlé a nečekané změny nálad. „Je to s ním jak na houpačce. V jednu chvíli mě drží kolem krku, pusinkuje mě a povídá, jak mě má rád. To jsem vždycky šťastná jako blecha. Už mnohokrát se ale stalo, že stačila maličkost pro to, aby na mě začal nenávistně křičet. Řve na mě, že mě nenávidí, že u mě nechce být, že chce k mámě. Když se to stalo poprvé, úplně mě to srazilo na kolena.“

Právě kvůli těmto a podobně náročným situacím, které se v průběhu času vyskytnou pravděpodobně v každé pěstounské rodině, je státem garantován nárok na odbornou pomoc všem pěstounům. I o rodinu paní Jany se stará jedna doprovodná organizace. Vedoucí pracovnice, paní Miluše, popisuje některé činnosti, které pěstounským rodinám zprostředkovávají: „Pěstounům zajišťujeme kompletní poradenský servis ve věcech právních, školských i výchovných. Ve svém týmu máme i psycholožku, která je schopná rodinám pomoci ve chvíli, kdy to opravdu potřebují. Rodina tak nemusí čekat 2–3 měsíce, než se uvolní místo na konzultaci místním psychologům.“

Paní Miluše pracuje s pěstouny už sedm let. Vidí za tu dobu nějakou změnu v pěstounských rodinách, v jejich přístupu k výchově, v množství pěstounů-profesionálů? „Když jsme tenkrát začínali, byli všichni naši pěstouni z řad rodinných příslušníků dítěte. Nejčastěji prarodiče. Až třeba v posledních dvou třech letech se nám začínají objevovat i pěstouni-profesionálové, kteří si berou do péče ´cizí´ děti. Většina z rodin, ať už příbuzenských, nebo profesionálních, se opravdu snaží vychovat svěřené dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohužel se občas vyskytne i rodina či jednotlivec, u kterých mám trochu pochybnosti, z jaké motivace si dítě do péče vzal.“

Výše příspěvků od státu je různá. Je to závislé na věku dítěte, jeho zdravotním stavu a třeba na tom, zda se jedná o příbuzného člověka z rodiny, či nikoliv. Mimochodem příspěvek pro rodinné příslušníky není automatický a někteří ho i nedostávají. Pro představu – pěstoun s jedním dítětem do šesti let si dostane dvanáct tisíc korun hrubého jako odměnu a k tomu pět tisíc jako příspěvek na dítě na to, co zrovna potřebuje. „Nemyslím si, že by pěstouni v první řadě kalkulovali s tím, kolik jim to vydělá. Samozřejmě jsme měli případy, kdy si lidé podali žádost o pěstounství především ze zištných důvodů, ale když pochopili, kolik náročných procesů by je čekalo ještě předtím, než by se vůbec do evidence dostali, vzdali to,“ komentuje to Marie Matušková, sociální pracovnice obecního úřadu, pod který spadá i Vojta s babičkou Janou.

Pěstoun nemá vůči dítěti vyživovací povinnost, ta dále náleží rodičům. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí musejí pěstouni také udržovat a rozvíjet vztah dítěte s jeho rodiči. Specifikem této náhradní rodiny je, že se jedná o péči na přechodnou dobu, aby dítě nemuselo do nějaké instituce. Ale i tady je systém komplikovanější, existují pěstouni na přechodnou dobu, příbuzenští pěstouni a dlouhodobí pěstouni. Zatímco u nás má pěstounská péče spíše dočasně nahradit nefungující rodinu, například v dánském systému platí pravidlo „tři roky a dost“. Tedy pokud je dítě v pěstounské péči déle než tři roky, po které původní rodina nebyla schopná si zajistit takové podmínky, aby jim mohlo být dítě vráceno, stává se dítě „právně volné“ a může být svými pěstouny adoptováno.

Paní Jana si při loučení povzdechne. „Strašně ráda bych Vojtovi zajistila pocit bezpečí a jistoty. Ale jak můžu, když ji sama nemám? Jeho máma se může kdykoli objevit a chtít ho do své péče. A Vojta v to vlastně doufá. Ale třeba se taky jeho máma nevzchopí nikdy a Vojtu budu vychovávat až do dospělosti. Psycholožka mi vysvětlovala, že ty jeho vzteky a změny nálad pravděpodobně vycházejí právě z nejistoty, ve který žije. Ve který oba žijeme. Že si to nemám brát osobně. To jde ale těžko.“

(Pozn. red.: Jména v textu jsou změněna z důvodu uchování soukromí.)

Autorka: Nina Moravcová

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.