Peter Chvojka: Jak naše Meda dostala čtyřku za obrázek hada aneb Vyžeňme už z českých škol ten odlidštěný chlad

„Tys to nestihla dodělat?“

„Stihla.“

„Tak sis povídala s kamarádkou a rozzlobila jsi učitelku?"

„Ne.“

„A tobě se obrázek líbil?“

„Asi se mi nepovedl. Paní učitelce se nelíbil.“

„Ale já se neptám, jestli se líbil paní učitelce. Ptám se, jestli se líbil tobě.“

„Jo, ale asi se mi nepovedl.“

Připomnělo mi to repliku z filmu Páni kluci, kdy učitel říká hlavnímu hrdinovi: „Jestlipak víš, proč tě teď seřežu?" „Protože jste silnější.“ Zkrátka jsem nemohl uvěřit tomu, že by za známkou mohl být jen jiný estetický vkus paní učitelky. Že je obrázek hotový, vytvořený se snahou, zaujetím, a přesto dá dítěti 4? Blbost.

Jel jsem obratem do školy a chtěl obrázek vidět. Cestou jsem se připravil na leccos. Kulantně řečeno – nemyslím, že Meda bude vynikat uměleckým projevem, omalovánky oproti dalším třem dětem nezvládala dle představ výrobců. A pak jsem ten obrázek viděl! Byl fascinující, imaginární, skladba barev se mi zdála tak rafinovaná.

Zkusil jsem s paní učitelkou vést konstruktivní polemiku o smyslu známkování výtvarky, o jedinečnosti estetického soudu. Jenže dialog je ohnivá hra, a když se nedaří zapálit první sirku, neohřejete se. A to se nám stalo. Pochopil jsem, že mé vidění učitele, žáka, dětského výtvoru jsou s vizemi paní učitelky neslučitelné, že na ni mluvím z jiného světa a ona mi nerozumí, že snad chápe slova, nastavení, ale jádrem střetu byl kulturní šok dvou cizinců.

Mezi jejími slovy o „nesplněném zadání“ a „zaostalé technice neodpovídající věku dcery“ jsem spatřil převozníka, co mě zve na vor jedoucí do mého dětství. Nechal jsem se na vlnách učitelčiny dikce unášet do ZŠ Květnového vítězství na Jižním Městě raných osmdesátek minulého století, mých osmi deseti let. Jen jsem čekal, jestli se mě opět pokusí rozsednout, tak jako naše korpulentní paní učitelka v první a druhé třídě, nebo jako ve třetí a čtvrté mě drapne za chloupky u uší – však ona ví, kde to bolí nejvíc – a vynese toho smrada bez respektu za vstupní dveře školy! Ze snového retrovýletu mě probral budík, ne, školní zvonek to byl. Ale jako bych se nemohl z veletočivé časové eskapády probrat, dokonce mě napadlo, že není správné řídit po tak intenzivním opiovém zážitku. Konečně jsem v městském parku procitl a ze souostroví Gulag klestil cestu opět k dnešku.

Medě, aby se nebála, jsem doma vysvětlil, že z výchovy nemůže propadnout, z čehož logicky rychle vyhodnotila, že v tom případě dostala nejhorší známku, co mohla. Tak jsem rezignoval na slovní chlácholení a přinesl obrazy van Gogha (kopie). Jen zvolala: „Jé, to je hezký!!“ „A jestlipak víš, proč má uříznuté ucho? Protože namaloval třeba tuhle mazaninu s názvem Havrani nad obilným polema paní učitelka mu to ucho uřízla. Tak nebuď smutná, čtyřka je sice blbá, ale uříznuté ucho je horší.“ Meda poznala, že si vymýšlím, a začala se smát. Lépe jsem ji ze situace vyvést neuměl.

Který rodič to nezažil? V prosinci pobíhá dítě plno nadšení s aktovkou kolem vánočního stromečku a musíme ho přemlouvat, ať ji alespoň na noc sundá, aby během prvního měsíce v české škole přišlo o iluze. Jen zíráme, jak je jeho přirozená touha a snaha po vědění čtvrcena napřed mračouny za nepřesné obtažení nějakých spirál a záhy je mrskáno trojkami, čtyřkami za zákonité omyly mláďat. Jako bychom chtěli zmrskat hříbě, že se mu po narození klepou nohy a stojí málo elegantně!

Nikdy nám nemůže být odpuštěno, že za plného vědomí o nesmyslnosti stávajícího stavu dusíme kus po kuse neomezenou dětskou vůli po vědění. Cejchujeme je nějakými čísly a jim nezbyde nic jiného, než vrůstat do tohoto světa kvantifikace a výkonu, prostého jakékoli sociální solidarity či respektu k estetické rozmanitosti. Nerozumím tomu, jak mohou lidé (třeba já!) v tichosti přihlížet, jak člověk s nižším empatickým prahem uniformuje jejich dítě do pasivního článku naší zamračené společnosti.

Začali jsme s manželkou vážně přemýšlet o alternativní škole pro naše děti. Nakonec jsme došli k závěru, že první dcera měla vynikající učitelku, která byla bez nadsázky prodlouženou rukou rodičů, že platíme daně, žijeme v nejbohatší části planety a prostě budeme tlačit zevnitř. Tato společnost je natolik zabezpečená i kulturně vnímavá, že není důvod, aby neměla ve školách elitu společnosti, aby nedokázala rozlišit, kdo na školu patří a kdo nikoli, a aby pedagogická odbornost a didaktický talent nebyly rozpoznány a ohodnoceny jako ty nejprestižnější dovednosti i v české kotlině.

Medy obrázek s jejím příběhem jsem uveřejnil na internetu a ohlas mě naprosto šokoval. Text se stal virálem. Skrze sociální sítě se do naší domácnosti vlomila druhá tvář české mentality – bryskní postřeh pro demaskování dogmatismu, činorodost i krutá ironie, která ničí tupost vtipem. Musíme založit iniciativu rodičů, ale i učitelů a vytěsnit ten odlidštěný chlad, který sálá z českých škol.

Peter Chvojka vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií MU v Brně a doktorské studium dějin novější české literatury na ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích, kde nyní působí jako pedagog. Zabývá se hermeneutikou, tzn. teorií rozumění a interpretací uměleckého textu. Životem na venkovském statku, domácností bez televize a každodenním vyprávěním jednoho příběhu čtyř potomkům ve věku 5-15 let polemizuje se zaběhlými hodnotami moderní společnosti, zvláště s českým školstvím.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.