Technologie a děti… to je téma!
Nebudu psát o tom, jak jsou počítače úžasná věc, díky které se děti můžou naučit vyhledávat a třídit informace, ani básnit, jak je Minecraft skvělý pro rozvoj prostorové představivosti (mimo jiné…). Nechci nikoho ani přesvědčovat, že dnešní děti nejsou žádní zombíci v izolaci, jak je často vyobrazují média. Vždyť oni – třeba v tom Minecraftu - spolupracují, řeší problémy a tvoří. Ano, tvoří! I když ve virtuálnu. Svět je dneska takový. A MY jsme ho takový STVOŘILI! Ale vůbec tím neříkám, že by děti neměly zažívat i jiné tvoření. To už je ale záležitost každé rodiny, jak si to nastaví. A třeba i toho, jak moc offline umí být rodiče…
Naši kluci mají možnost trávit čas u počítače podle svého uvážení. Někomu by se to možná někdy zdálo příliš. Pro nás je ale důležité vědět, že se od něj dokáží odpoutat sami. Učí se být manažery vlastního času. Učí se vědomě ovládat počítač a nebýt jím ovládáni. Sami umí odložit tablet a jdou někam běhat, hrát si a dělat lumpárny… Někdy zase upřímně řeknou: „tyjo, mami, já s tebou chtěl dělat ty sušenky, ale nějak jsem ztratil pojem o čase“. „Povolená hodinka“ denně je toho o time managementu moc nenaučí.
Nutno říct, že k našemu současnému postoji vedla dlouhá cesta. Taky jsme si nebyli vždycky jistí. Báli jsme se. Myslím ale, že cesta z toho strachu existuje. Je jí komunikace. Otevřená a neodsuzující. Zákaz a manipulace možná něco „vyřeší“ teď, ale dlouhodobě mezi námi a dětmi spíš staví zeď. S důvěrou to pěkně zamává. A pak je potřeba si odpovědět: chci kvůli strachu, který patří mně, a je tedy na mně, abych s ním pracovala, ztratit své spojení s dítětem? Já tedy ne…
Pro nás je ale důležité vědět, že se od počítače dokáží odpoutat sami. Učí se být manažery vlastního času.
A tak se nějak stalo, že jsem se začala orientovat v minecraftové hantýrce. Vím, že spadnout do voidu je konečná (minimálně do chvíle, než se zase někde spawnu), že bedrock nejde vytěžit, a že když je krumpáč enčantlej na bohatství, pak se násobí množství vytěženého materiálu. Vím, jak se kraftí páčka, a taky vím, co je to noob, creeper, diameč nebo torčka. Dokážu postavit slušné obydlí s vybavením (i když trochu po noobsku) a zásadně hraju v režimu kreativ (což je dle synů taky noobský, ale na mámu vlastně dost hustý).
Mohlo by se zdát, že jsou to neužitečné blbosti (při hlubším prozkoumání hry zjistíte, že opak je pravdou). Ale díky tomu, že tomuhle jazyku trochu rozumím, se mi otevírá brána do světa mých dětí. Do světa, kam mne srdečně zvou, a mně by přišla obrovská škoda jejich pozvání nepřijmout. Snad není naivní věřit, že pokud pozvání přijmu (a nebudu jejich hru nijak hanlivě hodnotit), tak později, až budou větší, mi svoje dveře taky nechají otevřené.
Už mám zkušenost, že když já naslouchám jim, oni pak mají vůli naslouchat mně.
Už mám zkušenost, že když já naslouchám jim, oni pak mají vůli naslouchat mně. Náš vztah stojí na stoprocentní upřímnosti a otevřenosti (a to se vším příjemným i nepříjemným... jo, někdy je to auvajs). Pokud mám obavy, které se jich týkají, mluvím s nimi o tom a snažím se porozumět. Často pak zjistím, že jsem se bála zbytečně.
Vůbec neříkám, že tohle je jediná cesta a že ten, kdo jde jinudy, jde špatně. Naopak si myslím, že když má někdo problém se se svými strachy vypořádat, možná je lepší nějaké „omezení“ dohodnout, než aby šel proti sobě a dělal něco, co mu nesedí.
Tohle je cesta, která vyhovuje nám. Nás „baví“ čelit strachům a připouštět si je. Často to není úplně pohodlné, někdy jsme třeba unavení a to je pak těžké zachovat se jako mistr zenu. Ale je to neskutečná škola, o tom není pochyb.
Petra Pokorná Žádníková vystudovala Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci. Je propagátorkou sebeřízeného vzdělávání a zakladatelkou Liberecké Sudbury školy, na jejímž chodu se aktivně podílí. Má tři syny ve věku 2, 6 a 8 let.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.