Posílám děti na online lov pokladů. I tak můžou bezpečně objevovat sebe sama, říká učitelka umění z USA

Suzyn Huttin Kelley učí děti od 11 do 13 let na veřejné škole v tzv. vnitřním městě, v chudší části virginského Richmondu. Výuka ve školních lavicích pro ně skončila loni 13. března. Do školy se žáci vrátili až v září, ovšem virtuálně. „Nikdo nevěděl, co se bude dít. Škola zavřela a my jsme s žáky zcela ztratili kontakt. Mnoho dětí zůstalo za zdmi malých bytů se spoustou sourozenců. Jeden z chlapců nebyl celé měsíce venku. Jeho matka měla velký strach a snažila se udělat to nejlepší, ale on z toho byl v depresi. A nejen on. Pandemie nás všechny učinila mnohem citlivější a zranitelnější. Umění ale z mého pohledu vytváří jedinečný prostor k uzdravení a vyjádření pocitů. Vážím si, že k tomu mohu přispět,“ líčí situaci Hutton Kelley.

Mnohaměsíční absence výuky a vzájemná ztráta spojení výrazně ovlivnily atmosféru začátku školního roku a přístup dětí k výuce. „Dojalo mě jejich nadšení, že jsou zase spolu, se svým učitelem, ve své – byť virtuální třídě, a jak moc jim chyběla struktura a kontakt. Sociálně, emočně i intelektuálně. Na výuku se děti vyparádily, chtěly se podělit o díla, na nichž pracovaly, o své pokoje i domácí mazlíčky. Jejich radost dodala začátku roku osobní nádech, který jsem ve fyzické třídě nikdy necítila. Hnutí Black Lives Matter bylo v plném proudu. Umění jako sociální aktivismus se dostalo do popředí a děti to silně zasáhlo. Chtěli toho být součástí,“ popisuje atmosféru začátku roku učitelka.

Konec přetvářky a promenáda po světě

Virtuální výuka zasazená do individuálních fyzických realit otevřela některým dětem prostor k lepšímu sebevyjádření. „Jednotliví žáci se často cítí bezpečněji ve svém prostředí. Mnohdy děti (ať už ze strachu, nebo z nejistoty) nasadí ve škole jiné chování. To ve virtuálním prostoru úplně nefunguje. Problematické pošťuchování a provokování tak náročné na mou pozornost a čas odpadá. Ke slovu se mnohem více dostanou i jinak tišší děti,“ vyzdvihuje jedno z důležitých pozitiv Hutton Kelley. „Při online hodinách člověk opravdu vidí do jejich životů. Pozná prostředí, ve kterém žijí. Potká jejich rodiny,“ říká. „Považuji fyzické stejně jako virtuální prostředí za nedílnou součást výuky, za třetího učitele. Mým posláním je vytvořit prostor, kde se děti cítí bezpečně, mohou se svobodně vyjádřit, objevovat své schopnosti a naučit se myslet i jednat pružně, sebevědomě.“ 

Zdůrazňuje, že jejím cílem není děti naučit různé techniky, druhy médií nebo konceptů. „To jsou jen prostředky. Snažím se v nich podpořit vidění věcí z různých úhlů pohledu, zažehnout inovativní myšlení a ochotu začít něco s vědomím, že v daném okamžiku je výsledek nejistý a že se musejí přizpůsobit situacím, jak přicházejí. Umění je pro to skvělý nástroj. Nezáleží tolik, jestli se odehrává ve fyzickém nebo virtuálním plánu,“ osvětluje svou filozofii Hutton Kelley. 

„Společné malování v přírodě je nezaměnitelná zkušenost. Online lekce zase nabízejí jiné obohacení,“ pokračuje. „Svůj prostor mám při hodině plně pod kontrolou. Pozadí, zábavné rekvizity stejně jako mé oblečení a doplňky se staly součástí výuky. Namísto procházek v přírodě beru děti přes sdílenou obrazovku do světových muzeí. Je velmi obohacující pozorovat jejich proces objevování a inspirovat je například k vlastním virtuálním muzejním toulkám.“  

Hvězdy, lovci, objevitelé 

Na rozdíl od svého prostředí, podmínky, ve kterých se nacházejí děti, učitelka ovlivnit nemůže. Slabé připojení, hlučná domácnost a starost o mladší sourozence patří k nejrušivějším faktorům. „Mnoho dětí pochází ze sociálně slabých rodin. Pokud rodiče mají to štěstí, že si udrželi práci, starší děti se musejí postarat o mladší. Mám pro to pochopení. Přes jednu z mých žaček neustále šplhají její malí sourozenci. Ona ale zůstává duchem přítomná. Pro mě je hvězda,“ svěřuje se. 

Změna podmínek se odrazila také v požadavcích na děti. „Ředitel nám sdělil, že pokud se žák do hodiny přihlásí byť jen na chvíli a naváže s učitelem kontakt, počítá se mu účast. Pro mě je důležité plnění zadaných úkolů. Nečekám od všech stejné chování,“ dodává učitelka.   

Prostředky, vybavení a přístup žáků k pomůckám se ve virtuální škole různí. Hutton Kelley to však nevnímá jako překážku. „Posílám je na „lov pokladů“. I dítě z nejchudších poměrů vždy najde něco, co se dá k tvorbě použít. Zadání může znít: Najdi tři červené věci nebo kónický tvar nebo věci s různou strukturou a linií. Možností je bezpočet. Od listí, větviček po toaletní papír. Z nasbíraných věcí pak vytváříme například obličeje. Vznikne tak základ, na kterém můžeme objevit kouzlo různých technik – hloubky, stínování, perspektivy. Umění není vždy emoční. Často stojí na matematice a logice. Děti tohoto věku dokáží ocenit vědecké pozorování a přímou zkušenost. Například vyřešit hádanku stínování nebo vytvořit iluzi hloubky je pro ně vzrušující,“ líčí živě Hutton Kelley.

Viš, jaký příběh vyprávíš?

Dobrý učitel musí být podle Hutton Kelley i dobrým vůdcem a ukázat dětem, že proces tvorby je radost a dosahování cílů může být zábava. Důležité je, aby pochopily, že mohou vyjádřit cokoliv, ale že si také musejí uvědomit, odkud se to v nich bere, jaký příběh vyprávějí a jaké prostředky k tomu používají.  

„Vždy se snažím propojit historii se současným děním a osobní rovinou. Ladím jejich myšlení, ale s nápady přicházejí oni sami. Chceš se vyjádřit k Black Lives Matter? Nebo do hloubky prozkoumat své tvůrčí schopnosti? Vše je dovoleno. Do procesu tvorby nepatří kritika. Můžeme se poté pobavit, co se dá vylepšit v rovině techniky či konceptu, jaký aspekt propracovat, ale nikdy sebe ani druhé nesoudit, nehodnotit, když tvoříme. Děti dokážou úžasné věci, když jim učitel pomůže a dá prostor svobodně objevovat,“ dodává.

Únava ze smyčky bez času

Téměř neomezený potenciál virtuálního prostoru přináší výhody stejně jako překážky. Malé obrazovky počítačů smrskávají tváře do ještě menších okének. Hranice událostí oddělených pouze virtuálně se rozplývají. Suzyn Hutton Kelley tento stav přirovnává k nikdy nekončíci smyččce. 

„Učení online je unavující velmi divným způsobem. Ve fyzickém světě se tělo pohybuje prostorem, vzniká momentum a jasné rozhraní mezi začátkem, průběhem a koncem hodiny. Počítač ale vytváří iluzi nekonečného opakování. Povědomí o čase se slévá. Různé předměty vyžadují zapojení odlišných částí mozku. I pro dospělé je náročné udržet pozornost za takových podmínek, natož pro děti. Jsou často úplně vyčerpané,“ popisuje. 

Další velkou výzvou představuje technická stránka výuky, zejména přerušované připojení a hlučné prostředí v některých domácnostech. „Na druhou stranu jsem si mohla kdykoliv odskočit, to je normálně velký problém v životě učitele. A taky například známkovat z pláže,“ dodává s úsměvem Hutton Kelley.  

Spojení ve změně

Učit umění prostřednictvím online lekcí je podle Suzyn rozhodně možné. V budoucnosti by ráda viděla hybrid fyzické a virtuální výuky. „Umění je o přírodě a povaze věcí. Společná procházka se nedá nahradit. Přiblížit se k ní však prozatím můžeme online procházkou uměleckými lesy muzeí. Věřím, že jednou bude možné obojí. Nejdůležitější však zůstává spojení s žáky, vzájemné naslouchání, sdílení a hledání způsobu, jak toho dosáhnout nehledě na okolnosti.”

Celá společnost prochází změnou paradigmatu. „Staré mocenské struktury přestávají fungovat. Společně vytváříme lidské pole spolupráce, kde se hra a práce prolínají. Dobrý učitel pomůže dětem zářit. A umění je jedinečným prostředkem, jak toho dosáhnout,“ uzavírá Hutton Kelley. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.