Pověste si do obýváku rodokmen a vyprávějte si rodinné příběhy, radí dějepisář, jak vzbudit u dětí zájem o historii

Často se ukazuje - naposledy třeba při televizní anketě o "osmičkových" letech české historie - že mladší ročníky mají velmi malé povědomí o českých dějinách. Čím to podle Vás je?

To je velmi složitá otázka a je ovlivněna více faktory. Jednoznačně tento problém začíná již v rodinách - dějiny se v nich neřeší, mladí lidé vědí málo i o historii svých rodin. Neznají příběhy babičky a dědečka, nevědí, jaký žili život, co například prožívali právě v roce 1968. Pokud se nezajímám o „malé“ dějiny svých předků, jen složitě se budu dostávat k dějinám „velkým“. Málokdy se sejde česká rodina v zimě nad draním peří a málokdy se probírají staré rodinné příběhy. Přitom by třeba pomohlo, aby v obýváku visel náš rodokmen a my třeba díky němu věděli, že náš pradědeček byl zraněn během Pražského povstání v květnu 1945. Domnívám se, že díky tomu by se logicky zájem mladých lidí o historii a problematiku konce druhé světové války zvětšil.

Vzpomínám si, jak mi můj děda vyprávěl, jak jejich vesnicí na konci války projížděla Rudá armáda a pálila ostrými náboji. Ihned jsem jako děcko chtěl slyšet další příběhy, moje pozornost byla na maximu. Právě díky jakési osobní angažovanosti. Díky osobním příběhům, díky vyprávění, díky konkretizaci se bourá abstraktnost, vzdálenost a neuchopitelnost dějin. Pan profesor Funda v knize Znavená Evropa umírá píše: „Ahistorismus postmoderny bude mít za následek kulturní barbarství, ztrátu tradice, kontinuity a tím i identity“. Není to děsivé?

Vy jste učil jste dějepis na odborné škole, s velmi malou hodinovou dotací – jak dostat do dětí zásadní historické vědomosti v tak omezeném čase?

Deset let jsem učil na Karlínské obchodní akademii. My jsme se již před lety rozhodli zaměřit se na nejnovější dějiny. Kolegové pravěkáři nebo mediavelisté odpustí, ale porozumění nejnovějším dějinám jsme cítili jako klíčové. Dějepis v Karlíně je dvouletá záležitost. Nám se podařil nadlidský úkol – pravěk až 19. století jsme dali do prvního ročníku. Tím pádem nám zůstal na 20. století celý druhý ročník a to při dotaci dvou hodin týdně již není špatné. Nemusíte odříkávat dějiny jako byste četli ze Zlatých stránek, můžete se ponořit hlouběji.

Své hodiny jsem se snažil dělat hodně přes emoce, skrze ně vzbudit o dané téma zájem. Když jsem například probíral Jana Palacha, mou ambicí bylo, abychom se všichni ocitli v lednu 1969 a celý příběh si s Palachem prožili. Mí známí si ze mě dost často dělali legraci, že jsem jako Igor Hznízdo z Obecné školy, když při vyprávění o Husovi rozplakal i sígra Rosenheima. Domnívám se, že toto je jedna z možných cest. Alespoň ta má…

Chcete-li témata probírat takto zážitkově, musíte některá přece jen asi upozadit. Podle čeho vybíráte - co je vlastně z dějepisu to důležité? 

Důležité je samozřejmě všechno, co jiného vám mám jako učitel dějepisu říct. Neumím vybrat, co je důležitější a co méně. Ale pokouším se samozřejmě třídit - u mě opravdu asi přes filtr emocí, jak už jsem o tom mluvil. Chci, aby si studenti prožili to, co já sám hodně prožívám.

Letos v roce „osudových“ osmiček jsem české a československé dějiny pojal jako utváření souvislostí právě okolo těch osmiček. Vycházel jsem z předpokladu, že se o „osmičkách“ vede větší debata, mluví se o nich v médiích, jsou různé akce (výstavy, besedy atd.). Tudíž je šance, že uvíznou někde ve vědomí našich studentů a já budu mít ve škole možnost jejich znalosti rozšiřovat.

Dá se historie „dostat“ do studentů i skrze jiné předměty?

Samozřejmě. Dovolím si tvrdit, že i v tom jsme byli v Karlíně taky poměrně pokrokoví. Oddělili jsme český jazyk a literaturu a vytvořili dva na sobě nezávislé předměty. A literatura je pro pochopení dějin samozřejmě nepostradatelná. Můžete o holocaustu vyprávět jak chcete a co chcete, ale když se dostanete k dílu Arnošta Lustiga a přečtete si Démanty noci, je dějepisář skoro „zbytečný“. Na něm už je potom jen to, aby prožitky, které student zažije s knížkou, zasadil do historických souvislostí.

Pak nám také v Karlíně bezvadně fungovalo propojování s občanskou naukou. Tam těch témat a možností je celá řada. Ale proč například s tělocvikářem neuspořádat ve škole olympijské hry a říct si něco o jejich historii? Myslím, že propojování předmětů nemá hranice. Bohužel se toho stále všichni trochu bojíme.

Proč?

Protože je to práce navíc, která vyžaduje víc přemýšlení. Učitel musí vylézt z ulity svého předmětu, vykouknout z kabinetu a jít na návštěvu do kabinetů jiných a to někdy bolí. Přitom je to ta nejskvělejší věc, sladit se s kolegou a propojit zdánlivě nepropojitelné. Vezměte si téma hodiny: jogurt. Jsem dějepisář a tak vyložím historii výroby jogurtů, mí studenti se dozví všechno o tradici konzumace jogurtů v Čechách i ve světě, budou znát různé výrobní postupy, odvyprávím jim nádherný příběh značky Hollandia. Bude to mít jediný háček: jogurt neochutnáme, protože já přece učím dějepis a ne chemii. Nejsem biolog, takže o výživových hodnotách jogurtu se studenti nedozví taky nic.

Je to asi blbý příklad, lepší mě nenapadl, ale obávám se, že přesně takhle se učí v českých školách. V jednom šuplíku máme ponožky, ve druhém slipy, ve třetím trička. Ale celého člověka neoblečeme, protože neumíme ve správný čas najít ponožky ve skříni vlevo dole. A to je špatné, vždyť venku na děti čeká svět vcelku.

Pavel Fiala vystudoval učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, obor dějepis–základy společenských věd. Deset let učil na Karlínské obchodní akademii, nyní je učitelem na soukromé škole Da Vinci. Je také jedním ze zakládajících členů učitelské platformy Učitelé z Marsu, která chce inovovat výuku ekonomiky a spojovat ji se společenskovědními tématy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.