Prvňák se vzteká nad úkoly a rodiče zas nad ním. Nevědí, že mnoho jeho problémů mohou vyřešit

„Úkoly s ním dělá žena, já na to nemám nervy. Kluk je často zpruzený, vzteká se a říká, že je stejně blbej a nebaví ho to. Není teď u nás dobrá atmosféra, už aby byly prázdniny, to si konečně oddychneme, hlavně my.“

„U kterého úkolu se vztekal? Co měl dělat?“

„Měl doplňovat chybějící slova do věty. Ale vždyť on tu větu ani neumí pořádně přečíst!“

“Pletou se mu písmenka?“

„Pletou je slabé slovo, on ani neví, jak se které jmenuje. Do toho si hraje, odbíhá, úkol není schopný dokončit.“

„Jak na to reagujete vy a vaše žena?“

„Já jsem občas sprostý a žena tiše trpí a je nervózní.“

xxx xxx xxx

Speciální pedagogické vyšetření potvrdilo u chlapce dyslexii a dysgrafii, zrakové i sluchové oslabení a poruchy soustředění. Z mé zkušenosti ale vím, že „dys“ bývají někdy doprovázeny nepříznivými rodinnými okolnostmi a opomenutími ve výchově. A tak jsem s rodiči pátrala, kde by mohl být zakopaný pes.

Ukázalo se, že na slabé stránky dítěte reagovali nevědomky tak, že místo aby je kompenzovali, ještě je posílili. Chlapeček byl až do pěti let závislý na osobní péči maminky do té míry, že se neobsloužil ani na záchodě. Rodiče jako by mysleli, viděli i slyšeli za něj. Ale nebylo to zadarmo. Pěkně ho při tom peskovali. Což zvyšovalo jeho pocit neschopnosti, závislost na rodičích i jeho vztek na ně. Se synovými výbuchy zlosti a nadávkami si vůbec nevěděli rady.

S nástupem do školy, kde jejich svazující obsluha nebyla k dispozici, se u syna spustil problém. A to i proto, že školní prostředí bylo z pedagogického hlediska velmi nevyspělé. Byla jsem se ve třídě podívat a výuka na mě působila strnule. Bylo to takové to „najděte si stránku 33…“ Paní učitelka sice upřímně chtěla vědět, co by měla dělat, aby se chování jejího žáka zlepšilo, ale muselo by se toho u ní změnit tolik, že rady v takovém rozsahu nejsou v mé kompetenci. A neměla jsem to srdce jí říct, že na místě toho chlapce bych v jejích hodinách zlobila taky. Rodičům jsem doporučila změnu školy, ale chlapec byl proti. Změn, na které se musel adaptovat, bylo i tak hodně, a asi už nechtěl „riskovat“. Strach, že ho dají do jiné školy, nakonec zapůsobil užitečně v tom smyslu, že s paní učitelkou začal vycházet o něco lépe.

Rodina ale byla ochotná na sobě pracovat. Společně jsme vymysleli sérii rehabilitačních úkolů, které měly za úkol napravit to, co bylo zanedbáno, vypěstovat v synovi větší samostatnost a pocit, že něco taky umí, že si dokáže poradit. Úkoly byly třeba „nastrouhat sýr s mámou“ nebo „zatlouct hřebík s tátou“. Zároveň se rodiče museli naučit jinak se synem komunikovat. To zahrnovalo i práci s hlasem a nacvičování reakcí na jeho výbuchy. Rodičům jsem vysvětlila, jak podporovat u dítěte zvídavost, jaká používat gesta, jak chválit (konkrétně) a jak obecně dávat nezraňující zpětnou vazbu.

A situace se postupně začala zklidňovat. Otec začal tvořivě synovi pomáhat postavit se na vlastní nohy. Dokonce vyrobil dvoustranné kartičky s obrázkem nářadí ze své dílny na jedné straně a písmenkem, kterým název nářadí začíná, na druhé. Vymýšlel hry na zpestření nápravy. Po čase dokonce změnil práci, aby s rodinou mohl trávit víc času.

Rodiče dítěti svým chováním někdy ubližují, aniž by si toho byli vědomi. Když společně pojmenujeme problém a najdeme řešení krok za krokem, je to pro ně úlevné. Náprava je ale běh na dlouhou trať.

Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.