Radka Mužíková: Deskové hry jsou ta nejlepší škola pro život. Ale nemám ráda Člověče, nezlob se. Proč?
Nemám ráda Člověče, nezlob se ani postřehové hry typu Dobble. Ty druhé proto, že když je spolu hrají děti různého věku, bude starší vždycky válcovat mladšího. Stejně tak máma nebo táta nebudou moc hrát naplno, protože by drtivě vyhrávali. Takže to nebude bavit ani mámu, která se nemůže moc snažit, ani toho nejmladšího, který se snaží, a k ničemu to není. Člověče je zase hra s principem hoď a posuň. Je to hra, kde hráč nic moc neovlivní - za všechno může kostka. Navíc je ta hra nesmírně konfliktní - vlastně jediný způsob, jak si pomoci k vítězství, je někoho vyhodit. Takže vlastně jen sedíš, házíš a doufáš ve štěstí. To mi nepřipadá moc zábavné.
Ideální hra by měla bavit všechny zúčastněné, rodič by to neměl hrát jen z povinnosti nebo proto, že děti chtějí, i mladší dítě by mělo mít šanci staršího sourozence porazit. Měla by taky dávat prostor taktice hráčů, měla by reflektovat to, co hráč udělal, takže u ní musí přemýšlet.
Velkým hitem posledních let jsou hry kooperativní. Jsou to deskovky, kde všichni hráči hrají společně a snaží se splnit úkol, který jim hra dává. Výhra, ale i případná prohra, je kolektivní, takže buď se všichni radujeme, nebo vymýšlíme taktiku na příště. Část her se pak dá hrát tak, že hraje skupina hráčů proti jednotlivci. Pak jsou super i hry, které se bodují až na konci - často se něco staví, a vlastně až na konci hry zjistíš, jak jsi dopadl. A i když to není valné, jsi prostě většinou spokojený s tím, co jsi vytvořil.
Našim synům je 7, 4,5 a 1,5 roku (ten tedy ještě nic nehraje). Nebudu lhát a tvrdit, že kluci u her nebrečí. Stane se, ale není to časté. Je to jednak výběrem her, takže tam není ta bezmoc z toho, že mi dnes jen nepadala kostka. Moc taky nehrajeme hry, kde si hráči vzájemně škodí. Když už brečí, snažíme se přijít na to, kde byla chyba, proč to dopadlo špatně, jestli nešlo někde udělat lepší taktiku. A (to bude znít jako klišé) klidně tu emoci prožijeme a nakonec si řekneme, byla to vlastně jen hra, příště dopadnu líp. Občas u her brečím i já, takže kluci chápou, že to není úplně divné.
Kolik času hraním strávíme, to je velmi různé, v létě míň, v zimě víc, nejvíc hrajeme, když se zbavíme nejmladšího. Průměrně bych řekla, že je u nás deskovka na stole minimálně třikrát týdně, většinou pokaždé 1-2 hodiny čistého času. Ale nejstarší syn je schopen sedět u hry s tatínkem klidně denně celé odpoledne.
Nehrajeme naučné hry, takže žádné konkrétní vědomosti si kluci z her neodnesou. Určitě se naučí dobře počítat, promýšlet taktiku a chápat míru rizika - ano, tohle můžu udělat, ale je to správné? Vyplatí se mi to? To důležitější pro mě je, že se naučí respektovat pravidla hry, naučí se u něčeho vydržet, naučí se počkat, až na ně přijde řada. Naučí se zvládat emoce, které souvisí s výhrou a porážkou. Naučí se zjistit, co k výhře či porážce vedlo, jestli jejich činy, nebo jen souhra náhod a smůla. Můžou si vyzkoušet, jaké je to někomu zaškodit, jaké je to někomu pomoci, a jaké to bude mít následky. To všechno bezpečně, protože je to jen hra. Navíc je to příjemný způsob, jak se na chvíli zastavit, plně se spolu něčemu společně věnovat a mít z toho radost.
Radka Mužíková vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK a pracuje v nadnárodní farmaceutické firmě. Je matkou tří synů a vášnivou hráčkou deskových her. Založila také facebookovou skupinu Deskovky pro tři bratry, která sdružuje podobné nadšence.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
