Radka Ondrušková: I kdyby se děti neučily celý rok, vůbec nic se nestane. Se svým synem jsem to zažila

Jisté problémy byly už ve školce, a tak když měl jít David do první třídy, vybrali jsme pro něj menší soukromou školu, která byla původně zřízena pro děti s poruchami učení a chování. Nicméně od začátku to nefungovalo – syn nechtěl pracovat, nereagoval na snahy učitelů ho motivovat, a když byl tlak na něj vyvíjený příliš velký, šel třeba i do afektivní reakce. Pořád jsme ve škole něco řešili. Zároveň jsme obíhali lékaře a psychology, ve třetí třídě dostal diagnózu Aspergerova syndromu.

Doufala jsem, že to pomůže, když učitelé zjistí, že je za tím porucha, se kterou si on sám neví rady. Jenže to bylo v roce 2009 a zkušeností s takovými dětmi bylo málo. A tak jsme ve škole „válčili“ dál – David přišel domů, v pracovních sešitech měl červeně napsáno: nepracoval. Takže se stresoval čtyři, pět hodin ve škole, a když přišel unavený domů, musel ještě pracovat na tom, co mělo být náplní školní výuky. Vzpomínám na jeho „hlášky“ z té doby, třeba: "No a co, že mám pětku? Vždyť je to jen pár kapek inkoustu.“ Mě si vždycky zavolali do školy a řekli, že se choval tak a tak, a ať s tím něco udělám. Já jsem ale těžko mohla slíbit, že zařídím, že se syn bude chovat jinak. Doma s ním žádné problémy nebyly, protože jsme na něj netlačili, aby dělal něco, co nechce.

Pak škola změnila majitele i své zaměření, začala se profilovat jako prestižní a děti s různými poruchami se snažila postupně dostat pryč. To se stalo i nám. Bylo před koncem školního roku a my jsme museli shánět novou školu. Měla jsem představu menší vesnické školy, ale nakonec jsme skončili ve velké sídlištní spádové škole. Tam už měl syn asistentku, ale jen na některé hodiny, takže k problémům stále docházelo. Stalo se třeba, že ze třídy utekl a někde se schoval, ředitel už chtěl volat policii. A tak jsem byla na konci čtvrtého ročníku znovu postavena před otázku, kam s ním dál. Ještě jsme to na měsíc zkusili zpátky v té soukromé škole, ale taky to nešlo. Už jsem neměla sílu hledat další školu a trnout, co se tam bude dít.

A tak mi syn zůstal doma, oficiálně tedy na individuálním vzdělávání. Cítila jsem, že ho musím nechat být. Od začátku školní docházky zažíval jen to, že je divný, že nedostačuje, byl vyčleněný. Nechtěla jsem být za paní učitelku, která ho zase bude do něčeho honit, chtěla jsem být za mámu, která ho přijímá, jaký je. Nejmladší dcera tehdy nastupovala do první třídy, nejstarší syn maturoval. Musela jsem přestat pracovat, začalo se nám rozpadat manželství, bylo to těžké období. Většinu dní jsem byla ráda, že jsme přežili do večera ve fyzické a psychické pohodě. Nebyl čas, energie ani prostředky se nějak systematičtěji věnovat domácímu vzdělávání. Nebyla jsem na tom ani tak psychicky dobře, abych v šest ráno vyskočila a "jela" do jedenácti do večera.

Občas nemáme odvahu převzít odpovědnost za to, že něco chceme dělat jinak. Nebo nedělat to, co se od nás očekává. Ale když člověku docházejí síly, nezbude mu nic jiného, než vzdát to, co mu připadá méně důležité. Mně v tu chvíli přišel důležitý vztah s dítětem, rodinná pohoda, a třeba i to, stát za dítětem, ať je jeho cesta jakákoli.

Na češtinu a angličtinu jsem tedy synovi našla starší paní učitelku, za kterou jsem ho dvakrát týdně vozila. Matematika nebyl problém, ta mu šla sama od sebe. Na nic jiného jsme já ani on neměli kapacitu. Všechny ostatní předměty jsme na rok úplně vypustili. Syn se zajímal o techniku a IT technologie a v tomhle oboru se toho hodně naučil třeba sledováním youtube kanálů. Na konci páté třídy se dostal na víceleté gymnázium, po osmé třídě přešel na průmyslovku. Už se chtěl naplno věnovat tomu, co ho zajímá. Tam došlo k velkému zlomu, asi i s věkem, a problémy víceméně ustaly.

Dnes mu je dvacet let, dostal se bez přijímaček na fakultu informačních technologií do Prahy, bydlí na koleji, postará se sám o sebe, pracuje pro malou IT firmu, pomůže, s čím je potřeba. Roční výpadek v jeho vzdělávání není absolutně znát.

Chci tím uklidnit rodiče, kteří teď mají děti doma a mají třeba pocit, že se s nimi nezvládají učit všechno. Vůbec nic se nestane. Fyzické i duševní zdraví, pohoda a sociální zdraví v rodině je důležitější, než jestli bude dítě umět vyjmenovat české panovníky desátého století. Takže v klidu, nic nehrotit, když nejde o život, jde o… :-)

Radka Ondrušková vystudovala chemii a po vysoké škole učila dva roky na základní škole. Poté absolvovala řadu kurzů a seminářů především z oblasti psychologie a sociální práce a loni založila spolu s dalšími rodiči dětí s autismem v České Lípě spolek LÍP A SPOLU, který se snaží zlepšovat život takových rodin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.