Musím se s vámi podělit o nevšední zážitek. Nedávno jsem se uprostřed noci probudil a u mé postele stály dvě postavy. Ta bílá s kudrnatými vlasy a se složenými křídly na zádech se představila jako Pestalozzi. A černý, velmi elegantní rarach řekl: „Herbart jméno mé.“ Tak mi bylo vše jasné, navštívili mě anděl s čertem. Ale proč? Prý jsem byl vybrán, abych svým podpisem stvrdil jejich celoroční bilanci.
Každý rok tak činí jeden učitel, kterého si zvolí, a letos padla řada na mě. A jen o podpis nejde, řekli mi, musím s nimi na exkurzi. Co jsem měl dělat? Je to sice náročné, zvednout se uprostřed noci a jít někam do neznáma, natož s pekelníkem, ale na druhou stranu jsem byl hrdý na to, že za hodnocení našeho školství budu ručit já. No a taky jsem byl zvědavý. Tak jsem šel. Z jejich instruktáže posléze vyplynulo, že jdeme do učitelského nebe a pak skončíme v pekle.
Myslel jsem si, že mě Pestalozzi vezme do náruče a vzlétneme spolu, ale jeho křídla jsou prý už jen symbolem, do nebe se cestuje teleportem. Vstoupil jsem tedy do zářivého kruhu a za zpěvu Pěveckého sdružení moravských učitelů jsem doputoval do pedagogického nebe. Spatřil jsem tam učitele skotačící na velkých hromadách peněz, viděl jsem, jak na bankovkách sáňkují, bobují a staví si sněhuláky. Každý měl za pasem naditý měšec a všichni si navzájem blaženě ukazovali své nebeské výplatní pásky. Někteří si ale šťastně hráli s nějakými kostičkami a jeden jen tak ležel u bazénu s koktejlem v ruce. „To jsou učitelé Hejného matematiky a támhleten je Líný učitel,“ ukazoval mi Pestalozzi. Pak jsem zahlédl část nebeské zahrady, která se mi zdála nejkrásnější, vodotrysky tu byly vyšší a vzduch voňavější. Zamířil jsem tam, ale Pestalozzi mě zabrzdil: „To je jen pro učitele montessori.“
V tom pedagogickém ráji se ale učitelé jen neváleli. Ano, i v nebi se učilo, protože součástí nebe byly i školy, kde ti nejlepší z nejlepších vzdělávali moderní didaktikou malé anděly, kteří se ve třídách chovali jako hotoví andílci. Všichni byli pekelně motivovaní a jinou známku než jedničku ani nebylo možné dávat. Chtěl jsem to pořádně prozkoumat, jenomže pak se objevil Herbart, luskl prsty a už jsme svištěli dolů, přímo do pekla. Pestalozzi si navlékl bílý ochranný plášť chemikáře a střemhlav se pustil za námi.
Cestou jsme letěli kolem velkých dolů, ze kterých se ozývaly rány tisíců krumpáčů a skřípot těžebních vozíků. Požádal jsem, ať na chvilku zastavíme, a zeptal jsem se, co to je. „Někteří učitelé si musí své nebe teprve zasloužit,“ vysvětloval mi prohnaný ďáblík. „Takže nám těží uhlí pro naše kotle. Za každou pětku, co dali žákům, vytěží metrák uhlí. I za každou poznámku, za každé zkoušení před tabulí nám rubají další metráky." A pak ukázal na vzdálený černý les: „Tam učitelé kácí stromy a řežou dřevo, zejména ti, kteří plýtvali papírem na testy, a také ti, kteří dlouhé hodiny žákům podávali monotónní výklad, a tak je týrali. To víte, my také plníme náš Pekelný vzdělávací program!“ Satanáš se spokojeně zasmál a zase jsme svištěli dolu.
Přistáli jsme na malém kamenném ostrůvku, obklopeném lávou. Na okolních ostrůvcích kolem nás byly kotle plné špatných učitelů, kolem kterých se míhalo množství malých škodolibých čertíků. Ti přikládali pod kotel, píchali nebožáky v kotlích vidlemi a lechtali je pštrosím peřím. Herbart mě ale ubezpečoval, že každý, kdo se polepší, je z pekla expedován vzhůru. „My umíme pracovat s chybou,“ řekl hrdě. „A podporujeme sebehodnocení našich klientů!“
Pak mi ještě ukázal několik soukromých peklíček. Jedno bylo ministerské. Jakási ministryně tam musela bez přestávky jíst jen ty potraviny, které ve školách žákům zakázala. Další ministr seděl proti tomu nejpřísnějšímu učiteli matematiky a snažil se spočítat správný výsledek: „Patnáct procent? Deset procent? Dvě plus osm procent?“ Za každý omyl dostal naostřeným ukazovátkem přes prsty.
A pak jsem uviděl obrovský lis, který mačkal stovky vřeštících nebožáků. „To je peklo pro Cermat," řekl mi elegantní belzebub. „Ti pracují pod tlakem.“ Ten číman se mi začínal líbit čím dál víc!
A pak už jsme se ocitli u stolku, na kterém stála busta Jana Ámose. Ležel na něm pergamen se školním linkováním a okraji. „Podepíšeš nám tedy tu bilanci?“ zeptal se trochu nervózně Herbart. „Jedině pod podmínkou, že zřídíte nebe i pro asistenty pedagogů,“ řekl jsem rozhodně. „Zařízeno,“ luskl prsty Pestalozzi. Vzal jsem do ruky brk, kterým prý Komenský napsal Velkou didaktiku, namočil ho do kalamáře a podepsal. Náhle se zablesklo, zahřmělo a já jsem se probudil. Zmateně jsem se rozhlížel, nikde nikdo. Takže to byl jen sen? Natáhl jsem se po budíku, když v tom mě něco zatlačilo v kapse pyžama. Zašátral jsem rukou a vytáhl – kousek uhlí.
Robert Čapek vystudoval sociální pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a vychovatelství se zaměřením na tělesnou výchovu na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Své pedagogické vzdělání dále rozvíjel na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně. Doktorské studium pedagogické psychologie ukončil na pedagogické fakultě UK v Praze. Má dlouholeté zkušenosti jako učitel základní školy, pedagogicky působil i na střední a vysoké škole. Nyní pracuje jako školní psycholog na ZŠ Miroslav. Lektoruje, mentoruje, bloguje a píše knihy pro učitele. Napsal didaktickou příručku Líný učitel.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.