Však si zvykne! Když chcete pracovat, ale trhá vám srdce nechávat ve školce plačící dítě
Od začátku školního roku uběhlo pár týdnů, automaticky to ale neznamená, že si všechny děti zvykly. Obzvlášť ty, co chodí do školky, pro řadu z nich jsou některá rána stále těžká. Už méně se ale mluví o tom, jak emotivní jsou tyto chvíle pro jejich rodiče. Sdílení pomáhá… a co ještě? Téma pro Markétu Hronovou.
To je normální, za pár týdnů to bude lepší. Ano, já vím. Jenže ona natahuje. Bere si bačkůrky, jedna z tet ji láká na lego. Je zvědavá, ale bojí se. Chápu ji. Ano, můžu být ještě ráda, že hystericky nepláče a nedrží mě za nohu. Minule prý plakala hodně, ale to s ní byl táta, naštěstí. Je jí tam dobře, má tam kamarády, hodné tety, nové hračky, super program… Ano, já vím. Ale těch pocitů, co že jsem to za matku, že jdu radši do práce a ji tady nechám úplně samotnou (když bych ještě nemusela!), se stejně nemůžu zbavit.
Přitom jsem se tak těšila a teď je to konečně tady. Mám na sobě společenské oblečení, které jsem vyhrabala zezadu ze skříně, a skutečně jdu (nesmolím to po nocích) do práce. Vím, že v Evropě je to naprosto normální. Například podle společnosti Aperio výzkumy z Německa ukazují, že za optimálních podmínek zvládají i malé děti velmi dobře denní péči poskytovanou v jeslích či jinde. Že i tady v Česku čím dál víc žen dělá to samé, co já.
Co najdete v novém čísle
- Amerikánka je stejná jako vaše děti. Na obálce nového čísla je režisér Viktor Tauš spolu s „Amerikánkou“ Zdenou Vrbovou
- Vina, trest a odpuštění
- Chci se ti podívat do očí. Lze odpustit pachateli znásilnění? Máme ho chtít pochopit?
- Jak vyhrát stárnutí
Prsa, děloha a spol.
Ale co když bude mít nějaké trauma? Jsou jí teprve dva, vkrádá se mi zase do hlavy.
Neřvi, seš namalovaná! okřiknu se. Jsou to jen dva dny v týdnu, utěšuju se, zatímco spěchám na vlak. Pořád jsem s ní přece většinu času. Prospěje jí to, její starší ségra se v dětské skupince rozmluvila, našla si první kamarády, naučila se spoustu věcí. Během roku si to tam zamilovala. I ona tam bude chodit ráda, vím to. Ale kdy? Nemohlo by to být prosím už teď, teď hned? Abych nemusela mít ty hrozný výčitky?
Já vím, tátové (většinou jsou to v českých rodinách oni) kvůli práci opouštějí svoje děti každý den, ale ty u toho obvykle nepláčou. Nebyly předtím zvyklé trávit s nimi naprostou většinu času. Ten, kdo není primárně pečující rodič – dle mé zkušenosti – úplně nedokáže pochopit ten pocit, kdy slyšíte, jak potomek pláče a je to jen a jen vaše vina. Ne doktora, který jim právě píchl injekci, ne jejich naštvání na svět, protože nedostali sušenku, ale jen vaše. „Prosím tě, ona si zvykne. Vždyť se jí tam líbí,“ řekne jakoby nic. „Jo, plakala, ale byli tam větší řvouni. Učitelky si s tím poradí, však to s dětmi umějí.“ Hm, díky.
Proč se o tomhle nemluví? Četla jsem spousty článků o tom, jak musíme umožnit matkám pracovat, abychom nepřicházeli o talenty a ony neztratily kontakt s prací a nezbláznily se v šíleném kolečku mezi pískem a písničkama. Jak se musí navýšit zkrácené úvazky a přizpůsobit pracovní doba, jak potřebujeme více dětských skupin a jeslí. Ano, to je všechno pravda, ale napsal někdo o tom, jak tohle psychicky zvládnout?
Sdílení pomáhá
„Mně pomohlo, když mi učitelky poslaly fotku, že je chvíli po mém odchodu v pohodě. Uklidnila jsem se a mohla jsem v klidu pracovat,“ popisuje svou zkušenost Karolína M. Možnosti, jak dítěti a tím pádem i do té doby primárně pečující osobě – většinou matce – nástup do školky usnadnit, jsou samozřejmě větší v soukromém zařízení. Moje dítě první týdny chodilo nejdříve na hodinu, pak na dvě, až později na dopoledne. To pro něj podle mě bylo určitě lepší, než kdyby muselo být ve školce rovnou celé dopoledne.
Stejné problémy ale mnohdy řeší i maminky s tříletými dětmi, které nastupují do často přeplněné státní školky, kde takové možnosti nejsou. Pak je namístě s dítětem hodně mluvit a ptát se ho, co by mu pomohlo, aby se ve školce cítilo lépe. Problém může být v nějaké zdánlivé drobnosti, chce jiné oblečení, vzít si s sebou oblíbeného plyšáka. Nebo mu vadí, že ho nutí do jídla. Zeptat se dítěte a zkusit mu pomoci je určitě dobrá cesta.
Co musí mateřská škola dodržet
V Rámcovém vzdělávacím programu, kterým se musejí řídit všechny školky, se píše:
- Při vstupu dítěte do mateřské školy je uplatňován individuálně přizpůsobený adaptační režim.
- Je nepřípustné násilně nutit děti do jídla.
- V denním programu je respektována individuální potřeba aktivity, spánku a odpočinku jednotlivých dětí (např. dětem s nižší potřebou spánku je nabízen jiný klidný program namísto odpočinku na lůžku). Donucovat děti ke spánku na lůžku je nepřípustné.
- Ve vztazích mezi zaměstnanci školy a rodiči panuje oboustranná důvěra a otevřenost, vstřícnost,
porozumění, respekt a ochota spolupracovat. Spolupráce funguje na základě partnerství. - Učitelé sledují konkrétní potřeby jednotlivých dětí, resp. rodin, snaží se jim porozumět a vyhovět.
Pryč jsou snad doby, kdy učitelky děti rodičům vytrhávaly a řvoucí je braly do třídy. Některým pomůže, když s nimi rodič zůstane v šatně o něco déle, uklidní se a pak jdou do třídy samy. U většiny je to ale dle zkušeností učitelek zbytečné natahování nevyhnutelného, které může situaci spíše zhoršit. Děti si podle psychologů ve třídě potřebují najít někoho, komu budou důvěřovat, na koho se můžou obrátit, když nemají mámu. Často jsou to v minimálně v prvních týdnech učitelky nebo tety, které je obejmou nebo pochovají v náručí, což dětem pomáhá.
Kamarádka mi ukázala ještě jeden fígl. Někomu pomáhá nakreslit dítěti na zápěstí nějaký malý obrázek, třeba srdíčko, a sobě taky. Když bude jednomu z vás smutno, podíváte se na srdíčko nebo mu dáte pusu a uklidníte se.
Mně osobně nejvíce pomohlo posílat ráno dceru s tatínkem, což mi už u prvního dítěte poradili v dětské skupince a opravdu to zabralo. Já byla v klidu a dítě většinou taky.
Teď už jsme naštěstí ve fázi, kdy je pláč spíše výjimečný. Postupně si všichni začínáme zvykat. Ale překonat ty první týdny, kdy se vás dítě nechce pustit, kdy se bojí, protože má jít samo do neznámého prostředí (a vy to chápete), je prostě peklo. V duchu objímám všechny mámy, které si tím procházejí, ty, které už to zvládly, i ty, které to teprve čeká.
Co pomohlo vyrovnat se s nástupem dítěte do školky vám? Napište do diskuse.
