Rusové jsou k hendikepovaným velmi ohleduplní, říká česká maminka žijící v Moskvě

Andrej byl přijat do dvouleté přípravky „podmínečně“. Na přijímacím pohovoru totiž nezvládl skoro nic, co paní učitelky vyžadovaly. I ve speciální škole je velká konkurence a přetlak. Andrej dělá velké pokroky, byl převeden do silnější skupiny, a doufáme, že nás vezmou i do první třídy.

Nedovedu si představit, že by v současné době chodil na obyčejnou základku, ale samozřejmě se snažíme ho neustále s většinovou společností konfrontovat. Na kroužky chodí do běžných sportovních center a ve svých výkonech se nijak neliší od zdravých vrstevníků. Od čtyř let lyžuje, letos si sám řekl, že by si přál vyzkoušet i snowboard.

Škola a její specifika

Naše škola má status běžné základní školy, ale program je adaptovaný tak, aby látka byla pro děti lépe uchopitelná. Učebnice i třídy jsou uzpůsobeny pro děti s autistickými poruchami, žáků ve třídě je málo, v lavici sedí každý zvlášť, nebo naopak v dlouhé řadě se spojenými lavicemi. Všichni žáci naší školy mají lehkou formu autismu. Mají toho spoustu společného, ale zároveň jsou každé úplně jiné. Učitelé v naší škole mají letité zkušenosti s  výukou těchto dětí. Líbí se mi, že naše škola je malá, ale nepůsobí jako nějaký ústav. Děti tu nežijí jako v ghettu, jezdí na různé akce, jsou v kontaktu se zdravou společností.

V první třídě naší školy všechny děti již umí číst, Andrej zatím „pouze“ slabikuje. Naše škola je na 4 roky (takže 1. stupeň), a snaží se děti dovést na takovou úroveň, aby se poté dokázaly zapojit do běžné školy. Na učitele je také v tomto směru také vytvářen značný tlak ze strany vedení školy. Kromě předmětů jako matematika, psaní, ruský jazyk a cizí jazyk, mají děti také hodiny s logopedem a defektologem, komunikační skupinu, a dobrovolně například hodiny vaření - z reakcí dětí jsem pochopila, že tento předmět je zvlášť oblíbený.

Všechno je tu trochu specifické. Na hodiny a přestávky nezvoní kvůli přecitlivělosti na zvuky, učitelé si na hodiny děti předávají z ruky do ruky. Již od přípravky mají na každý předmět jiného učitele a každý předmět se učí v jiné třídě. O přestávkách tráví chvíle v herně, kde jsou molitany a nějaké ribstole. Každá třída má jen jednoho asistenta na skupinu, přípravka dokonce asistenta nemá vůbec. O to větší obdiv patří našim učitelům, kteří to vše dovedou ukočírovat, a školní den mají prakticky bez chvilky volna.

Jeden potřebuje dveře zavřít, druhý otevřít

Děti s autismem mají studium vždycky těžší. Kromě samotného učiva se musí ještě učit, jak se chovat ve škole, komunikovat s učitelem a mezi sebou, řešit nečekané situace… Je pro ně velmi náročné „usedět“ jednotlivé lekce, soustředit se a plnit hromadná zadání. Každý z žáků se zaměřuje na něco jiného, učitel má nesmírně náročný úkol všechny děti zaujmout a všimnout si včas, když je někdo „mimo“. Pro autismus je navíc typické, že děti lpí na svém uspořádání věcí, takže spolužák trvá na tom, aby byly dveře zavřené, a Andrej zase, aby zůstaly otevřené. Učitel je tu tak trochu jako smírčí soudce.

Andrej měl loni záchvat vzteku, když paní učitelka přestavěla lavice o pár centimetrů. Nedovedl ale hned vysvětlit, proč právě ten den odmítá být ve třídě, když tam do té doby půl roku chodil. Letos už na podobné změny reaguje v klidu, dokonce o nich žertuje! Ale přežít s ním takový záchvat vzteku vyžaduje zkušenost a pevné nervy.

Škola kategoricky nemá ráda, když rodiče mluví se svým dítětem jiným jazykem než rusky. Autismus je porucha komunikace, kterou doprovází i určité řečové potíže. V Čechách a na západě odborníci dvojjazyčnost u dětí s PAS nepovažují za rizikovou, ale v Rusku se přiklánějí k teorii, že by měl být u těchto dětí zachován jeden jazyk – jazyk společnosti, v níž žijí. My se řídíme citem. Andrej vnímá své české kořeny, ale silnější u něj teď musí být ruština, aby ho cizojazyčnost neizolovala ještě víc než jeho hendikep. Přiznám se, že dřív jsem s ním ostentativně mluvila výlučně česky, a to i před jeho vrstevníky, ruskou rodinou mého manžela apod. Dnes souhlasím, že to nebylo šťastné řešení.

V Rusku se nám s hendikepem nežije špatně

Atmosféra mezi dětmi v Andrejově škole – teď mluvím hlavně o starších ročnících – ve mně budí obrovskou naději. Člověk by si většinou hned nevšiml, že těm dětem něco je. Neexistuje tam šikana, protože tyhle děti nemají pojem o tom, že se někdo něčím liší, a nemají potřebu se navzájem ponižovat. Líbí se mi, jaké mají mezi sebou vztahy, jak spolu komunikují, často se dokonce dobrovolně drží za ruce, když jdou spolu přes chodbu. Chce se mi věřit, že jim jednou bude stejně dobře ve většinové společnosti.

Rusko funguje ve dvou paralelních realitách. Jedna je mizerný systém státní podpory lidí s hendikepem, druhá je houževnatost jednotlivců. Navzdory vší náročnosti tu aktivní lidé prakticky na koleni organizují neuvěřitelné věci. V Moskvě je inkluzivní hudební škola, po celé zemi lyžařské areály, které přijímají tělesně i mentálně postižené včetně vozíčkářů, nově začali přijímat děti s autismem dokonce i na krasobruslení. V regionech je bohužel dodnes jen malé povědomí o existenci poruch jako je autismus. Rodiče z odlehlých oblastí ale mají možnost sledovat nejnovější trendy přes internetové přenosy, které se pravidelně vysílají z Moskvy z různých konferencí a lekcí odborníků. Sami se stávají odborníky na své dítě s autismem, vzdělávají se díky literatuře a internetu a s dítětem pracují doma. Často velmi úspěšně.

Ruská společnost bývá považována za velmi netolerantní. S rodinou ale hodně cestujeme po Evropě, a musím říct, že v porovnání si Rusové stojí velmi dobře. V metru se pouští sednout i děti, jakmile vidí člověka s hendikepem, vždycky je kolem něj spousta lidí, kteří nabízejí pomoc. Ani já jsem se tu ještě nikdy nesetkala s nějakou ošklivou reakcí na chování mého syna. V Čechách to je bohužel přesně naopak. Kroucení hlavou, mlasknutí, silácké komentáře jakoby pro sebe… to v Rusku neexistuje. Lidé většinou někam běží, a vůbec neřeší, že někomu křičí dítě. Často si i musí všimnout, že kluk není úplně v pořádku, ale nikdy se na nic neptají, nedívají se na nás s lítostí ani s odporem, berou ho takového, jaký je. Prostě to tak je. A proto to tu mám ráda.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.