Šárka Miková: Jsou vaše děti váhavé? To vůbec není špatné. Dobrá rozhodnutí potřebují čas

Polovina lidí to tak vnímá proto, že nerozhodní nejsou a nechtějí být. Ta druhá polovina by to jako tak špatnou vlastnost nevnímala, kdyby odmala neslyšela, že „nemají tak dlouho váhat, mají to už dokončit, mají se rychle rozhodnout“. Hodně lidem se potom uleví, když jim řeknu: „Vy nejste nerozhodný, jen chcete vzít v úvahu co nejvíc informací, zvážit co nejvíc možností a ponecháváte si otevřená vrátka pro případ, že se změní situace“.

Mluví se o tom, že dnes se děti musí ve škole naučit hlavně to, jak se adaptovat na měnící se podmínky. Tahle dovednost v první řadě předpokládá všimnout si, že se podmínky mění, dále pak ochotu vzdát se osvědčených způsobů řešení a vydat se hledat ty, které budou lépe odrážet aktuální situaci. Na úrovni našeho mozku to souvisí s našimi rozhodovacími procesy – musím být připraven své rozhodnutí změnit, když se objeví nové informace.

Není to právě popis postupu lidí, kteří bývají označováni jako „nerozhodní“? Tihle lidé se narodili s potřebou „být neustále na příjmu“ – pátrat po dalších informacích, vytvářet nové možnosti a všímat si, jak se situace kolem nich proměňuje. Dokončit úkol nebo něco definitivně rozhodnout jim nedává smysl, dokud je co přijímat. A to je vlastně pořád.

V naší společnosti, která jede na výkon, se lépe daří opačnému typu (do nějž patřím třeba já): těm, kteří mají potřebu uzavírat. Představa výsledku nám dodává energii, nepotřebujeme se v ničem babrat, ani se k tomu vracet, prostě si uděláme fajfku, a basta. Vypadá to efektivně, protože to rychle míří k cíli. Co když jsme ale rychlým způsobem došli ke špatnému závěru?

Chceme-li, aby se naše děti uměly přizpůsobovat měnícímu se světu, měli bychom svůj postoj k „nerozhodnosti“ přehodnotit. Takže milí rodiče, oceňujte u svých dětí, když váhají. Popisujte, v čem je tak důležité nedělat rychlá rozhodnutí. Modelujte, jaké další informace je třeba dohledat, jaké možnosti zvážit. Vysvětlujte, proč jste změnili své rozhodnutí. Zahrňte děti do rozhodování, hledejte společně plusy a mínusy. Ukazujte jim, že každá mince má dvě strany.

A vy, milí učitelé, spíše než správné odpovědi oceňujte šťouravé otázky. Nechte děti objevit, že většinou existuje více než jedno řešení a že důležitější než počet chyb, jsou důvody proč jsem je udělal – jen tak se z nich mohu poučit. Potřebujete v tom podporu? Rozhlédněte se po třídě. Těch, kteří vám s tím rádi pomohou, je víc než dost. Stačí jim dát prostor.

Šárka Miková je psycholožka. Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Dvacet let poskytuje poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje a práce s týmy. Ve své práci využívá Teorii typů (vycházející z učení C. G. Junga) umožňující odhalovat vrozené klíčové potřeby, které jsou zdrojem vnitřní motivace. Napsala o tom knihu Nejsou stejné.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.