Škola se stará i o to, jestli má dítě co jíst, pomoc nabízí taky rodičům, říká Čech, který žije s dcerou v Británii

Do Británie jsem byl vyslán plnit pracovní úkoly, budu tady tři roky. Manželka je taky voják a nemohli ji uvolnit tak narychlo, takže jsme se rozhodli, že rozdělíme rodinu napůl. Já jsem si s sebou vzal starší dceru Ellen, připadalo mi, že to vzhledem k věku zvládne lépe. Původně jsme si mysleli, že to bude jednodušší a budeme se často navštěvovat, nakonec jsme kvůli koronaviru byli rádi, že jsme se s Ellen dostali domů na Vánoce. 

Ve střední Anglii, nedaleko města Cambridge, jsme od srpna, ale Ellen začala chodit do školy až v listopadu. Secondary school, což je něco jako druhostupňová škola, jsou tady v okolí jenom dvě a tahle je považovaná za lepší, takže je plná až po střechu. Nakonec se škole podařilo vyjednat navýšení počtu žáků a v listopadu přijali i Ellen. 

Bydlíme na vesnici, ale škola je veliká, chodí do ní asi dva tisíce žáků z naší i přilehlých obcí. V každém ročníku je deset tříd. Kromě Britů je tu samozřejmě i dost cizinců – když jsme ve škole domlouvali Ellenin nástup, řekli nám, že pro ni vybrali asi pět dívek ze střední a východní Evropy, které jí budou pomáhat, aby se co nejrychleji aklimatizovala. Hned na první schůzce jsme tak zažili něco, co si od té doby užíváme pořád: i když je škola obrovská, je mnohem vstřícnější k individuálním potřebám žáků, než jsme zvyklí z Česka. Ellen má tedy teď své osobní pomocnice z Polska, Litvy nebo Ruska.  

Škola je na cizince zařízená

Když jsme sem přijeli, trochu anglicky Ellen uměla, ale britská angličtina je specifická. Když na nás místní spustí, někdy mám problém i já. Škola je ale na cizince zařízená a každý, kdo nemá angličtinu jako mateřský jazyk, má dvě hodiny angličtiny týdně navíc. 

Chvilku po nastěhování se nám ve schránce objevila nabídka doučování od nějaké místní slečny, tak jsme toho využili a Lottie teď dvakrát týdně pomáhá Ellen s úkoly, s konverzací, ale taky jí vysvětluje různé anglické zvyklosti, například jak se kdo oslovuje. Momentálně jsou kvůli lockdownu v kontaktu jen přes telefon. Jinak byla Ellen prostě hozena do vody a musela plavat. Hned na začátku jsme si řekli, že její jediný úkol pro první rok je se aklimatizovat a naučit se anglicky. Zázraky budeme dělat až později.

Ve škole, kam dcera chodí, jsou třídy od sedmé do dvanácté. Druhý stupeň je v Británii trochu delší, teprve po dvanáctém ročníku se děti rozdělují podle toho, čemu se chtějí dál věnovat. Britové ale začínají se školní docházkou dřív, takže jejich sedmička je naše šestka. Rozhoduje striktně datum narození – Ellen měla v Česku odklad, takže ji zařadili do osmého ročníku, i když v Praze by chodila do šesté. Nutno říct, že jejich osmička je asi tak náročná jako naše šestka. 

Do onlinu se překlápí celý rozvrh

Po Novém roce se školy kvůli koronaviru zavřely. Tak jako v Česku, i tady byli jmenováni takzvaní „klíčoví pracovníci“, jejichž děti do školy chodit mohly. Já coby voják jsem patřil mezi ně, Ellen tedy neměla žádný výpadek. Oproti českým zvyklostem, tady se do online výuky překlápí kompletně celý běžný rozvrh, jen kromě tělocviku a předmětu Design & Technology, což je něco jako výtvarná výchova. V praxi to znamená výuku denně od 8.30 do 15.15, ani pátek není kratší. Kromě toho dostávají děti ještě úkoly v Microsoft Teams, a to nejen během distanční výuky. Rukou psané úkoly už tady nevedou. 

Distanční výuka fungovala tak, že každý učitel vysílal ze své třídy, jako by tam žáci byli, a ti, kdo do školy chodit směli, sledovali stream v počítačové učebně. Kromě dětí „klíčových pracovníků“ měli docházku povolenou ještě takzvaní „vulnerables“ neboli jakkoli znevýhodněné děti.

Ve třídě jich bylo třicet jako za běžného stavu, jen to byl trochu jiný kolektiv. I tak si ale Ellen školu v téhle době dost pochvalovala. Díky tomu, že ve škole byl jen zlomek dětí, se v tom obrovském areálu o mnoha budovách dost otrkala. Jsem rád, že mohla být ve škole prezenčně, je pro ni důležité, aby nevypadla z angličtiny. 

Dvakrát týdně se testujeme

Příjemný klid si užila něco přes dva měsíce, 8. března se pak žáci do škol vrátili. První týden probíhalo velké plošné testování – každý den přišly do školy určité třídy, otestovaly se a šly domů. Ještě večer přišel výsledek testu. Kdo byl negativní, nastoupil další den do školy. Takhle se postupně vrátila celá škola. Ve druhém týdnu se dělaly tři testy ve škole, aby se to všichni naučili. Od třetího týdne už se žáci testují doma, vždycky v neděli a ve středu večer. 

Test není nijak invazivní – dlouhou tyčinku si má Ellen strčit čtyřikrát do pusy a desetkrát do nosu, pak ji vymáchá v roztoku a kápne ho do krabičky, která připomíná těhotenský test. Výsledek, který je do půl hodiny, potom zadáváme do elektronického systému, z nějž zpráva doputuje jak do školy, tak k britské národní zdravotní službě. Kolik pozitivních testy odhalily, nevíme, ale Ellen říká, že ve škole moc dětí nechybí. 

Pokud vím, testování není povinné – kdo nesouhlasí, musí vyplnit nějaký formulář. Já jsem o ničem takovém neuvažoval a co tak sleduju, myslím, že disciplinovaný přístup má většina britské společnosti.  

Škola nenechá nikoho ve štychu

Vím, že v Česku se hodně řeší rozevírající se nůžky mezi žáky, způsobené distanční výukou. Někdo má rodiče doma, tak mu se školními věcmi pomáhají, jiný třeba ani nemá potřebnou techniku. Sám mám srovnání s českou školou svého syna, který chodí do čtvrté třídy – nejdřív měl jednu online hodinu denně, pak slavnostně přidali druhou. K tomu mu posílají ještě milion úkolů na odpoledne. 

Myslím, že v Británii ten dopad distanční výuky nebude tak velký. Škola opakovaně nabízela tablety a notebooky pro ty, kdo je nemají, a když školní zásoby došly, požádali o další přístroje cambridgský školský úřad. Myslím, že nakonec nezůstal nikdo, kdo by se k výuce nemohl připojit. A jelikož se veškerá výuka odehrává online, všechny děti mají stejnou startovní pozici. Chytré mi připadá i to, že se škola nikdy nezavřela pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo děti sociálně znevýhodněné. 

Ten pocit, že na to nejsme sami, je tady všudypřítomný. Ze školy nám denně chodí maily s nabídkou podpory a pomoci, od psychické až po materiální. Průběžně se upravují podmínky programu na obědy zdarma, takže na ně dosáhne stále více dětí. Mnohem víc než u nás tady škola řeší i sociální situaci dětí. 

Všem je jasné, co mají dělat, a tak to dělají

To, jak s námi škola komunikuje, mě fascinuje asi nejvíc. Skutečně každý den přichází ze školy mail s informacemi, co se děje a jaká je situace. Nejčastěji píše přímo pan ředitel. Česká paní učitelka nám napíše tak jednou za dva měsíce. A že by napsala paní ředitelka? To se nestalo ještě nikdy. Britská organizace je úplně o něčem jiném. Je fakt, že škola má hned několik zástupců ředitele a dalších vedoucích pracovníků, struktura – i ta prostorová – připomíná Bradavice Harryho Pottera. 

Oceňuji ale i formu komunikace. Všechno je napsané naprosto jasně a srozumitelně, ideálně s obrázky. Kdykoli se ve škole něco děje, přijde nám nejdřív mail, který ohlásí, co se bude dít a kdy dostaneme více informací. Pak napíšou další, co přesně máme udělat. A když to uděláme, napíšou ještě mail, kde všem děkují, že to provedli, a oznamují, co bude následovat. To se týká všeho od nových laviček do areálu školy až po volbu povolání. 

Zdá se mi, že mají komunikaci – a teď myslím nejenom školní, ale i tu státní – nastavenou na nejslabší článek společnosti. Například test bych si díky naprosto názorným obrázkům zvládl udělat, i kdybych neuměl anglicky. Systém je naprosto jednoduchý a všichni ho následují. Tahle jednoduchost v Česku chybí, pak lidi tápou a hledají různé kličky. 

Pochvaly mailem

Mailem se řeší i vše kolem dítěte, v pololetí mi třeba dorazilo elektronické hodnocení. To se skládá ze zhodnocení práce v jednotlivých předmětech a cíle na druhé pololetí. Kromě toho mi několikrát přišel podobný mail: „Milý pane Štěpánku, vaší Ellen se dnes na francouzštině vedlo velmi dobře, byla aktivní, chválíme a doufáme, že si dobré výkony udrží.“ Co můžu sledovat, i způsob výuky se dost liší od českého. Tady není nutné něco se nabiflovat, ve škole to odmeldovat a zapomenout. Víc se dbá na to, aby si na poznatky přišly děti samy a aby všechno dobře procvičily. 

Na co se hodně dbá, je docházka. Ve škole je takzvaný „attendance officer“ (úředník přes docházku), každý den ráno a po obědě se dělá „registration“, a když někdo chybí, škola se okamžitě spojí s rodinou. Rodičům, kteří opakovaně neposílají děti do školy, hrozí i výrazné pokuty a postihy. Vzít dítě ze školy a jet s ním na týden na hory tady neexistuje, i k lékaři se doporučuje chodit až po škole nebo se po vyšetření ještě vrátit do školy. 

Pobyt v Británii je pro nás zatím skvělá zkušenost. Jediné, co nás mrzí, je to, že je skoro celou dobu lockdown. Ellen by se chtěla jít podívat na London Eye a já se těším, až navštívíme nějaké hrady, ale všechno je pořád zavřené. Aspoň že máme dům se zahradou a bydlíme u parku. Dvanáctého dubna by mělo přijít první rozvolnění – konečně se snad otevřou kadeřnictví, bude možné si dát pivo na zahrádce a budou povolené návštěvy jednoho člověka. Už se na to těšíme.  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.