Školní den rodiny v Benátkách: hektický život v pomalém městě bez aut

Náš den

Každý všední den odcházíme všichni z domova před osmou. Bydlíme na Lidu, to je ten dlouhý ostrov s plážemi. Do části Benátek, kde je naše kancelář a Zoina škola, musíme jet veřejnou dopravou – po vodě.  Jsme tam “vaporettem” asi za dvacet minut. Domů se vracíme až večer, já se Zoe před osmou. Uděláme večeři, než se vrátí manžel, ten přijíždí tak o hodinu, hodinu a půl později. Zoe chodí spát kolem desáté. Společně trávíme hlavně víkendy. V zimě jezdíme lyžovat a v létě chodíme na pláž, kterou máme před domem.

Zoe chodí do katolické školy

Zoe chodí do 4.třídy soukromé katolické školy Sester řádu Svatého Františka Saleského. Škola se platí, ale školné není kdovíjak vysoké, sto devadesát eur měsíčně včetně obědů. Škola má sídlo v jednom patře budovy, kde jeptišky žijí, takže se s dětmi potkávají na různých místech, a nejen ty, které je učí: na chodbách, v atriu, kam žáci chodí o přestávce, nebo v jídelně. Ctihodné sestry jsou starostlivé a komunikativní, i vůči nám, rodičům, a děti je mají rády. Na škole se nám líbí, že dokáže propojit disciplínu s lidskou vřelostí, to je hlavní důvod, proč jsme si ji vybrali. Kromě toho je tam čisto a hezké prostředí; veřejné školy jsou poslední dobou kvůli nedostatku financí poněkud zanedbané, někdy si děti musí nosit i toaletní papír.  A dalším důvodem bylo to, že škola se nachází blízko advokátní kanceláře, kde s manželem pracujeme.

Od pondělí do pátku, do školy a ze školy

Škola začíná v 8.20 a končí v 16.00, od pondělí do pátku. Kromě toho má Zoe skoro každý den ještě nějaký písemný domácí úkol, hlavně z italštiny a matematiky. Po škole vždy přijde za námi do kanceláře: buď ji vyzvedne a dovede moje maminka, nebo pro ni chodím já. Dá si svačinu a pak si dělá úkoly nebo jde na hodiny tance nebo angličtiny.  V pátek se snaží udělat co nejvíc úkolů, které dostala na víkend, aby se mohla v sobotu ráno pořádně vyspat. Někdy jí o víkendu s úkoly pomáháme my rodiče, hlavně když se připravuje na ústní zkoušení.

Zoe vstáva s úsměvem

Zoe chodí do školy ráda, vstává s úsměvem  na rtech a říká, že jí to ve škole baví,  že se ráda učí a zkouší nové věci. Má skvělý vztah ke své třídní učitelce, sestře Lorenzettě. Sestra Lorenzetta je docela přísná a má vysoké požadavky. Děti z ní mají respekt, ale zároveň ji mají rády.  Velmi se zajímá o jejich prospěch a povzbuzuje je, aby se nikdy nespokojovaly s horší známkou.

Slabé místo jsou obědy

Zoe chodila do mateřské školy Montesssori a tam měli vlastní kuchaře, jídlo bylo výborné, hotová domácí kuchyně. Ale tahle škola nesplňuje hygienické normy pro vlastní kuchyni, a tak vozí obědy odjinud. Sestry je pak ohřívají, snaží se je servírovat co nejlépe, ale děti si stěžují, že maso je tvrdé a těstoviny rozvařené.

Známky jako vždy

Známkovací stupnice je v Itálii od 10 do 1, desítka je nejlepší, známka 1-3 se praticky nepoužívá. Zoe má papírovou žákovskou knížku, jakou jsme měli i my. Na druhém stupni už zavedli elektronické registry známek, ale první stupeň se zatím drží tradičního systému.

Učitelky zkoumají tváře rodičů

V naší škole jsou mezi učiteli a rodiči blízké vztahy. Chodíme si pro děti do školy a jakmile učitel vidí byť jen mráček na tváři některé z maminek, hned se běží zeptat, zda se něco nepřihodilo. Učitelský sbor netvoří jen řádové sestry. V Zoině třídě učí sestra Lorenzetta matematiku, italštinu, výtvarnou výchovu a náboženství, zatímco dějepis, zeměpis, angličtinu, informatiku, hudbu a tělocvik učí "normální" učitelky. Některé jeptišky děti neučí, ale organizují exkurze a oslavy svátků. Žáci tráví část výuky mimo školu. Víc, než to bylo zvykem za našich časů. Chodí do muzeí a tam mají workshopy nebo chodí na průzkumné výpravy do přírody na okolní ostrovy.

Italská škola stupeň po stupni

Povinná školní docházka v Itálii se odehrává na škole základní, která trvá pět let, po které následují tři roky školy střední a dva roky školy vyšší. Až Zoe skončí základku, přestoupí na veřejnou střední školu. Po střední škole mohou jít děti buď na gymnázium, které se italsky nazývá liceo, nebo na takzvanou vyšší profesionální školu, která má buď technické nebo ekonomické zaměření. Tyhle školy už z historických Benátek skoro vymizely, nacházejí se v pevninské, novější části města. Gymnázií je v historických Benátkách sedm, z toho 3 humanitní (z nichž jedno je soukromé), 2 přírodovědná (jedno soukromé), pak je tu jedno gymnázium zaměřené na jazyky a jedno gymnázium nového typu, které se nazývá evropské. Je to odvozenina od humanitního klasického gymnázia, ale učí se tam o něco méně řečtiny a latiny, dva cizí jazyky po celou dobu studia a některé předměty jsou v angličtině. Tohle gymnázium přijímá i studenty ze zahraničí, dokonce až z Číny, a nabízí jim i ubytování. Je to veřejná škola, ale cizinci za studium platí. Je velmi žádané a zároveň velmi náročné, výuka probíhá až do pozdního odpoledne.

Mimochodem k cizincům…

Benátky mají dost velkou vlastní čínskou komunitu. Číňané provozují hodně barů a restaurací, i typicky benátského vzhledu. Stejně jako přešlo do rukou cizinců i mnoho obchodů se suvenýry a typickým benátským zbožím. Uvidíte v nich prodávat cizince z Bangladéše, Indie, Srí Lanky.

Město je vylidněné, školy berou každého

Přijímací zkoušky na střední školu existují, ale Benátky se za poslední roky hodně vylidnily, takže s volnými místy ve školách není problém, každá škola se snaží přijmout všechny zájemce. Přednost dětem ze spádové oblasti dává jen, když je převis poptávky, ale to se moc často neděje.

Proměnění rodiče, proměněné děti

Italská škola se podle mě změnila méně, než se změnily děti a jejich rodiče. Dnes rodiče daleko víc zpochybňují výuku nebo rozhodnutí vedení školy. Špatně snášejí negativní hodnocení vlastních dětí a neuznávají autoritu učitele. A to platí i o žácích, mají menší úctu k učitelům a respekt k pravidlům a menší smysl pro odpovědnost a odříkání, než to bylo za nás. Dnešní děti mají hodně uspěchaný život a to se na nich bohužel podepisuje. Umí to s informačními technologiemi, ale jsou neklidné a učitelé říkají, že mají nižší schopnost soustředění.

Volně pobíhající děti tu ještě máme

Benátky jsou jedinečné město. Má své okouzlující zvláštnosti, ale i s nimi spojené limity. Kromě přebujelého cestovního ruchu ekonomika vázne a nenabízí moc jiných pracovních příležitostí, proto tolik mladých lidí odchází. Ale díky tomu, že je město tak malé a bez aut, je i bezpečné. Tady ještě můžete vidět děti, jak běhají a hrají si samy, bez dozoru.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.