Školní rok prvňačky Leonor: lockdown nám umožnil učit se zároveň v Česku i v Portugalsku

Do Portugalska jsem přišla před patnácti lety a země mi naprosto učarovala. Navíc mám to štěstí, že s manželem žijeme na samém jihu, v turistické oblasti Algarve a krásném městě Lagos. Z okna našeho bytu vidím na přístav, moře a pláže, kam jsme ovšem ještě nedávno nemohli kvůli lockdownu. 

Od šesti měsíců ve školce? Normální věc

Já i moje kamarádky máme děti ještě malé, takže například o portugalském středním školství toho, upřímně řečeno, zase až tolik nevím. Dobře ale vím, jak to chodí s těmi nejmenšími. Tady v Portugalsku trvá placená rodičovská dovolená jen šest měsíců, pak už zůstáváte doma víceméně zadarmo, a jen málo žen tuto možnost využívá. Já byla s Leonor doma rok. Tím, že naprostá většina žen jde po půl roce do práce, není to tu zařízené pro maminky s dětmi – nejsou tu žádná mateřská centra, plavání s miminky nebo podobné aktivity, jaké znám od kamarádek z Česka. Tady se obecně věří, že čím dříve je dítě v kolektivu, tím líp pro něj, protože se socializuje a v případě malých cizinců se také učí portugalsky. Napřed se tu chodí do jeslí, od tří let do školky, v šesti pak do první třídy. 

Škola, kam chodí šestiletá Leonor do první třídy, je moc hezky vybavená. Mají tu velkou tělocvičnu a několik hřišť, kde tráví přestávky. Protože jsou hodně venku a běhají po školním pozemku, chodí obvykle minimálně prvostupňové děti (tedy od 1. do 4. třídy) do školy neformálně a ve sportovním, Leonor většinou nosí legíny a tričko. Výuka začíná v devět hodin ráno a trvá i pro prvňáky až do půl čtvrté. Může se to zdát jako velký zápřah, ale to hlavní, tedy portugalština, matematika a prvouka, se učí dopoledne. Pak je přestávka na oběd a odpoledne jsou pak hodiny hudby, výtvarné výchovy, dramatická výchova a tělocvik. V půl čtvrté je další velká přestávka a potom začíná družina. My tady všichni pracujeme minimálně do pěti, a tak i děti – už od těch jesličkových – jsou také tak dlouho ve škole nebo školce. Bere se to jako normální věc, vůbec nikdo to neřeší. 

Tím, že jsou děti tak dlouho ve škole a rodiče v práci, veškeré zájmové aktivity se odehrávají až navečer. Leonor chodí od tří let na balet, nyní už trénuje třikrát týdně, a vždycky začíná až v šest večer. Když má trénink dvě hodiny, končí v osm. Pak už se opravdu stihne jen najíst, umýt, přečteme pohádku a jdeme spát. Na druhou stranu si ale aspoň teď na prvním stupni prakticky nenosí domů úkoly (k čemuž také přispěl covid-19, protože se nesmějí přenášet učebnice), jen občas něco málo na víkend. To jsem opravdu ráda, protože nevím, kdy by je dělala. 

Komu se daří, platí víc, chudší jedí ve škole zdarma

Vzhledem k tomu, že děti tráví ve škole celé dny, poskytuje jim také stravu, a tu si dcera opravdu hodně chválí. K ranní svačině mají obvykle nějakou malou sušenku a mléko, k obědu polévku, hlavní jídlo a ovoce nebo zeleninu. Porce jsou prý velké a jídlo chutné, z čehož mám velkou radost. Odpolední svačinu si Leonor nosí, ale dvouletý Lucas v soukromých jeslích dostává jídlo během celého dne. Veškerá jídla jsou připravována specialistou, dbají tu dost na zdravou výživu, takže čerstvá ryba, zelenina a dost ovoce jsou samozřejmostí. Za každý takový oběd ve škole platíme 1,50 euro na den, což je asi 38 korun. Je to celkem málo peněz, ale tady v Portugalsku je životní úroveň asi o něco nižší než v Česku a pro mnohé lidi je to tedy drahé. 

Aby se pomohlo chudším, rozděluje vláda rodiče do tří skupin – 0, A a B. Rodiče vždy na začátku školního roku vyplňují dotazník zaměřený na jejich finanční situaci. Minimální mzda je tu asi 750 euro za měsíc (téměř 20 000 korun), a kdo se pohybuje kolem této částky, patří do skupiny A a neplatí za obědy nic. Kdo má víc než tisíc euro (téměř 26 000 korun), je ve skupině B a platí polovinu. My s manželem jsme ve skupině 0, vyděláváme zhruba dvojnásobek minima a platíme za vše plnou částku. Rozdělení rodičů na skupiny se udrželo i za lockdownu kvůli pandemii covid-19. Dětem ze skupin A a B zakoupil stát notebooky, které si mohly odnést domů. Ty jim teď zůstanou na celý první stupeň, protože po zkušenosti s distanční výukou si školy ponechají systém Google Classroom.

V Česku se víc procvičuje, v Portugalsku se na vše spěchá

Jako všude v Evropě, i u nás v Portugalsku poznamenal průběh školního roku covid. Na počátku školního roku to tady špatné nebylo, Leonor dokonce stihla i týden v Česku se „svou“ třídou, jelikož jsem ji nechala zapsat i do české první třídy. V Portugalsku totiž školní rok začíná až v půlce září. Když mám porovnat první školní dny v obou zemích, tak ten český byl jednoznačně příjemnější a slavnostnější. Zatímco v Česku jsme mohli s dětmi do třídy a vítala je učitelka i vedení školy, v Portugalsku je prostě odvedli a bylo hotovo. Podzim proběhl jakžtakž normálně, ale podobně jako v Česku jsme si to epidemicky hodně pokazili přes listopad a na Vánoce.

Během podzimu to měla Leonor zařízeno tak, že chodila do portugalské školy a jednou týdně se na půl hodinu on-line spojovala s českou paní učitelkou. To je naprosto úžasné, neboť nám paní učitelka vlastně věnuje svůj volný čas, čehož si nesmírně vážím. Musím říct, že oproti té české mi první třída v Lagos připadala dost zmatená. Uvedu příklad: zatímco v Česku se děti učí písmena a z těch spojují slova, tady se to učily naopak, z vět odvozovaly slova, z těch slabiky a z těch písmena. Je to prý nějaká nová metoda, ale co vím od rodičů dceřiných spolužáků, dost dětí se v tom tak nějak „plácalo“. Leonor hodně pomáhalo, že měla písmena utříděná od české paní učitelky. Ani jí nedělalo problém, že například české c se v portugalštině čte k, nějak si to sama uspořádala v hlavě. Dnes už si čte české i portugalské pohádky.

V lednu kvůli prudkému zhoršení situace přišel lockdown. Lucas zůstal doma a Leonor měla denně jednu hodinu on-line, vždy s polovinou třídy, a potom vypracovávala samostatně úkoly. Ty jsme vkládali do Google Classroom. Pro dceru měl lockdown tu výhodu, že nám paní učitelka v Česku umožnila, že se Leonor během těch skoro dvou měsíců mohla několikrát za týden připojit on-line a učit se s českou třídou. Leonor udělala během té doby obrovský pokrok v češtině, čtení, psaní a matematice. Když jsem srovnávala přístup obou škol a učitelek, přišlo mi, že ty české hodiny byly v mnohém přehlednější. Možná je to tím, že jsem sama chodila do školy v Česku, ale přijde mi to uspořádanější, jasnější, mnohem víc se procvičuje. Například v Česku se jedno po druhém učí a procvičuje každé číslo mezi 10 a 20, ale v Portugalsku se ta desítka učí najednou, během pár dnů. 

Také zadání příkladů jsou v českých učebnicích psaná jednoduše, aby si je děti mohly samy číst a hned je pochopily, zatímco v Portugalsku máme složitá zadání, která dětem musíte i několikrát přečíst. Například po měsíci ve škole jsme v portugalské učebnici měli zadání: „Rui má 4 modré tužky, 2 červené tužky a 3 černé. Kolik tužek má Rui?” V té době ale děti uměly přečíst sotva pár písmenek. V českých učebnicích byly příklady znázorněné jen pomocí obrázků, aby nevadilo, že ještě nečtou. Navíc se tu moc nedbá na grafomotoriku, tu v podstatě doteď netrénovaly. Já to vše s Leonor dělala během lockdownu, díky tomu jsme vypracovaly krásné psaní. Ve třídě doteď spousta portugalských spolužáků píše jenom tiskace. 

I v Portugalsku se děti mohou učit česky

Když v česku začínal jarní lockdown, v Portugalsku pomalu končil. Jsem ráda, že se proto s koncem lockdownu zase rozjela i Česká školička v blízkém městě Faro, kam pravidelně jezdím v sobotu s Leonor a tak za rok až dva začnu i s Lucasem.

Mají tu zhruba dvacet dětí od 4 do 12 let rozdělených na tři skupinky podle věku. Moc mi záleží na tom, aby obě mé děti mluvily co nejlíp česky, protože nikdo z mé české rodiny a přátel portugalsky nemluví. Přišlo by mi smutné, kdyby Leonor neuměla babičce do telefonu říct, že se jí kýve zub nebo co zažila ve škole. Proto jsem moc ráda, že můžeme za normálních okolností pravidelně navštěvovat tuto báječnou instituci. Paní učitelky si vždy připraví pestrý program pro děti. Děti tam mají kamarády, společně si hrají, tvoří, zpívají české písničky, učí se o tradicích, slaví české svátky, jako je třeba Mikuláš. My mámy jdeme mezitím na kafe a poklábosíme spolu česky, což je samozřejmě moc příjemné a osvěžující. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.