Školy jsou tu všechny stejně dobré, rodiče se nemusí honit za lepší, říká Češka žijící ve Švýcarsku

Vesnická škola, do které chodí náš nejstarší syn, je malá. Každý ročník má jen jednu třídu, ve které je do dvaceti dětí. Na rozdíl od školky, kde se mluví místním dialektem, probíhá školní výuka ve spisovné němčině. Dialektem se děti s učitelkou a spolužáky baví o přestávkách.

Děti nevnímají, že jsou různých národností

V naší malé vesnici žije doslova kulturní mix obyvatel. Je tu hodně potomků emigrantů z bývalé Jugoslávie, pak také Turci, Tamilové... Musím říct, že Švýcarů je v naší škole opravdu málo. Ale zase ve vedlejší škole je to právě naopak. Myslím, že je to i tím, že naše vesnice má nejnižší daně z okolí, a proto se sem lidé rádi stěhují. Ale děti toto dělení nevnímají. Berou to jako normální věc. Všichni ve škole mluví společným jazykem, a to je důležité.

O zařazení do školy rozhoduje radnice podle místa bydliště. A rodiče to akceptují, protože úroveň státních škol je velmi dobrá a u všech podobná, takže nikdo nemá potřebu se honit za něčím lepším.

V první třídě je vyučování jen dopoledne a jedno odpolední k tomu. Ve druhé třídě už jsou odpolední vyučování dvě. V dalších ročnících se to ještě navyšuje. Pro německy hovořící část Švýcarska byl od příštího školního roku schválen nový výukový plán "Lehrplan 21", podle kterého se bude penzum hodin ještě zvyšovat. Uvidíme, co nás čeká.

Jedno téma se prolíná všemi předměty

Hlavní rozdíl oproti Česku je v provázanosti výuky: V průběhu školního roku se vždy věnují určitému tématu a to téma se prolíná do všech předmětů. Teď třeba měli téma vzduch: v němčině si četli příběh o chlapci, který letěl kolem světa v horkovzdušném balónu, v hudební výchově se učili o dechových nástrojích a v pracovní výchově vyráběli svůj horkovzdušný balón.

Vždy v pondělí dostáváme písemný přehled toho, co se v daný týden bude v předmětech probírat. Mají rozvrh, ale ne vždy se podle něj jede. Když má učitelka pocit, že na něco děti potřebují víc času, změní si to, jak potřebuje.

Frontální výuky – tedy, že učitel přednáší před tabulí a všichni ho poslouchají – moc není. Lavice jsou uspořádané do U, ale často se učí také v kruhu na zemi. Běžné je, že děti pracují ve skupinkách, některá z nich si jde sednout třeba na chodbu.

O přestávku ven, za každého počasí

Domácí úkoly děti dostávají v pondělí a v pátek je mají odevzdat. Jsou vždy z němčiny (psaní a čtení) a matematiky. Záleží na dětech, jak si jejich vypracování rozvrhnou. Ale podle výukového plánu by neměly strávit jejich psaním víc než půl hodiny denně.

Zajímavé je, že o velké “svačinové” přestávce chodí děti ven, a to za každého počasí. Hrají na honěnou nebo fotbálek, v naší škole mají k dispozici i pingpongové stoly. Ty starší tvoří skupinky a “probírají důležité věci”.

Aktivní zapojení rodičů se ve škole moc nevyžaduje. Jen na konci roku je závěrečná slavnost, kdy nás škola žádá, abychom přinesli něco dobrého. Minulý rok jsem pekla medovník a měli jsme možnost ochutnat spoustu mezinárodních dobrot od dalších rodičů.

Děti se hodnotí samy

Rodičovská schůzka se koná jednou ročně, většinou v polovině školního roku. Je na rodičích, jestli ji chtějí absolvovat i s dítětem. Je tady totiž kladen důraz na to, aby se děti uměly samy ohodnotit. Sebehodnocení - u malých dětí pomocí smajlíků - tady předchází hodnocení od učitelů.

Děti hodnotí svůj výkon nejenom v jednotlivých předmětech, ale i z hlediska spolupráce v týmu, samostatnosti nebo komunikace. Učitelé hodnotí od jedničky do šestky - šestka je nejlepší známka. Ale až ve vyšších ročnícíh. Náš syn je ve druhé třídě ještě hodnocen slovně (sehr gut/gut a podobně) nebo pomocí symbolů (kytička, hvězda, samolepka, smajlík).

Vysvědčení je vždy slovní. Hlavní předměty jsou hodnoceny na škále od "výborný" do "nedostatečný" a hodnotí se ještě jednotlivé dovednosti zvlášť: v němčině třeba čtení, mluvení, porozumění textu, psaní.

Opakovat ročník není ostuda

Někdy jsou v hodinách přítomné dvě učitelky, které pomáhají při skupinové práci nebo se věnují dětem, které potřebují s něčím pomoci. Není tady výjimkou, že děti opakují ročník (nejčastěji první třídu), ale nebere se to jako něco ostudného. Jde o to dát dítěti čas, aby se v pohodě všechno naučilo. Ve škole funguje i psycholožka – taky není ostudou se na ni s čímkoli obrátit.

Škola nabízí i několik mimoškolních aktivit a sportovních kroužků, ale rodiny dávají děti spíš do místních oddílů. Těch je tady opravdu široký výběr a některé mají velkou tradici, třeba jako u nás Sokol.

Obědy ve škole nejsou. Děti si nosí jídlo s sebou, nebo se vracejí na oběd domů. Proto je vcelku běžné, že ženy nechodí do práce nebo jen na malé úvazky.

První díl švýcarského vyprávění čtěte zde.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.