Školy ruší výuku psaní rukou. Dnešní generace už to nebude potřebovat

Psané komunikaci dominuje ťukání na klávesnicích a displejích. Generace našich dětí se učí (nebo to dokonce umějí od narození?) nejdřív to, a pak teprve psaní rukou. Už ani vlastní podpis nemusíme – díky bezkontaktním platebním kartám – vyšvihnout tak často. „Má staré dobré pero a papír ještě vůbec nějaké konkurenční výhody?“ ptají se v článku BBC.

Výuka krasopisu – dnes se mu říká vázané písmo – bývala něco jako přijímací rituál pro prvňáky. Povinná a naprosto klíčová součást školních osnov. S tím je ale konec.

Zbytečné jak švédština

Finsko, které vede mezinárodní žebříčky efektivity vzdělávacího systému, ji zcela bez skrupulí vyměnilo za výuku psaní na počítači loni na podzim. Ve Spojených státech zmizel krasopis z povinných standardů školních osnov v roce 2013. Školy dostaly pokyn, že se mají postarat o to, aby všichni žáci čtvrté třídy „uspokojivě ovládali klávesnici“.

Výuka psaní tiskacích písmen se přesunula do osnov mateřské školky a první třídy, krasopis zmizel úplně. Některé státy se vzbouřily a návrat výuky psaní si vymohly. Například v Arizoně žáčky stále nechávají kroužit na papíře oblouky písmen, ale takových států už je v USA menšina.

Minna Harmanen z Finské národní vzdělávací agentury říká, že odezva na revoluční změnu byla převážně pozitivní a nezaznamenali žádné stížnosti od učitelů, žáků ani rodičů. “Později ve svém pracovním životě budou dnešní studenti vypracovávat naprostou většinu textů na počítači. Naučit se psát rychle je tedy velmi důležité,“ říká.

Finsko je prostě pragmatické. A jak poznamenal jeden z uživatelů na sociální síti: "Psaní rukou je naprosto zbytečné. Možná ne tak zbytečné jako povinná švédština, ale docela se tomu blíží.“

Lepší motorika i paměť

Asociace učitelů finštiny upozorňovala na to, že výuka psaní má vliv na jemnou motoriku i na rozvoj mozku a u dětí, které už se krasopis učit nebudou, by měl být nahrazen ručními pracemi a kreslením.

Že psaní rukou přináší různé kognitivní výhody, potvrzují i rozličné studie. Studie Washingtonské univerzity například prokázala, že při psaní rukou se zapojují i části mozku, které při ťukání na počítači spí. Další akademické studie naznačují, že stimuluje také vizuální pozornost a dokonce paměť.

Podle článku z roku 2012 v odborném časopise Trendy v neurovědách a vzdělávání pomáhá psaní rukou i ve chvíli, kdy se děti učí písmena a začínají číst. Známé jsou také studie o tom, že studenti, kteří si dělají zápisky na papír, si látku pamatují lépe než ti, kteří si zapisovali do počítače.

Psát jako řídit

Někteří odborníci upozorňují ještě na nepřímé neurologické benefity výuky psaní. Anne Trubek, autorka knihy Historie a nejistá budoucnost psaní rukou, přiznává výuce krasopisu například schopnost potrénovat dítě v dovednosti zvané kognitivní automatismus. Neboli schopnost ve chvíli, kdy něco ovládám, to vykonávat téměř bezmyšlenkovitě a získat tak prostor myslet u toho na něco jiného, nebo dokonce dělat dvě věci zároveň.

Trubek přirovnává psaní rukou k řízení. Jedním dechem však dodává, že psaní na počítači tuto schopnost vykonávat činnosti automaticky trénuje líp než psaní rukou. „Dnešní děti se učí psát bez toho, aniž by koukaly na klávesnici, ve stále nižším věku, a umějí ťukat do klávesnice rychleji, než jsou schopni psát rukou. Což jim dává víc času na volbu slova nebo struktury věty,“ míní autorka.

K tématu napsala mnoho esejů a knih a nevěří, že psaní rukou vymře brzy, „jestli vůbec“. V článku pro New York Times loni uvedla, že díky efektivnějšímu osvojování automatismu se dnešní děti mohou stát mnohem lepšími v komunikaci, i když výukou psaní rukou stráví mnohem méně času než my.

Oháněti se perem netřeba

Někteří ztotožňují úpadek pera s úpadkem civilizace. Pravdou je, že má-li být cílem veřejného vzdělávání připravit studenty na to, aby se stali úspěšnými a zaměstnatelnými dospělými, psaní na počítači je nepoměrně užitečnější než psaní rukou.

Povolání, v nichž se ještě ohánějí perem, bychom už na prstech jedné ruky spočítali. A než dnešní děti nastoupí do svého prvního zaměstnání, bude jich ještě méně.

Ať se nám to líbí, nebo ne.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.