Sladkosti dát dětem do školy nesmíme, říká česká matka z Jižní Afriky. Zato si děti sáhnou na hady

Ze zpráv jsme slýchali o násilí, chudobě a nepokojích, na druhou stranu jsme si říkali, že je to skvělá příležitost. Nakonec loni na podzim manžel do Afriky odletěl, aby nasál atmosféru a případně podepsal smlouvu. V lednu už letěl znovu, aby nám zařídil bydlení a školu pro děti a v březnu jsme se přestěhovali všichni. Už více než půl roku tedy žijeme ve městě Port Elizabeth, na břehu oceánu, asi 800 kilometrů východně od Kapského města.

Naše město má s okolními vesnicemi asi milion obyvatel, na africké poměry je tedy celkem malé, klidné a ospalé. Je tu přístav, krásné pláže, muzeum a okolo i různé přírodní parky s divokými zvířaty. My s rodinou žijeme v uzavřené komunitě asi dvaceti domů, která je obehnaná zdí a hlídaná kamerovým systémem. Takhle se to tu dělá, ale já se tady v okolí i mimo vysoké zdi cítím dobře. Normálně beru psa a děti a jdeme kilometr pěšky na pláž, která je velmi čistá a bezpečná. Možná je to tím, že nenosím značkové oblečení a nechodím ověšená šperky a foťáky, zato s sebou vláčím psa a děti, ale za celou dobu jsem tu opravdu neměla jedinou negativní zkušenost. Lidé se se mnou dávají do řeči, během pár vět odhalí, že nejsem místní, a když přiznám evropský původ, hned se zajímají a chtějí si povídat. Evropany tu mají rádi, což vidím i u svých dětí – ještě ani neuměli anglicky, a už měli hromadu kamarádů a všude je zvali.

Musím říct, že ačkoliv byl apartheid zrušen už skoro před třiceti lety, v hlavách místních lidí přetrvává stále. Žije tu i černošská střední třída, vzniká ale velmi pomalu a ve většině případů stále platí, že černí jsou chudí a žijí ve slumech zvaných township a bílí jsou bohatí a bydlí v hezkých domech. Naše škola je ale jedna z institucí, které se tuto zažitou pravdu vší silou snaží měnit. 

Chcete do soukromé školy? Potřebujete znát ty správné lidi

V Jihoafrické republice nastupují děti do školy v šesti letech a podobně jako v Česku je základní škola devítiletá. Předtím mohou navštěvovat školku. Středostavovské a především bílé rodiny tu ale fungují jinak než u nás, je mnohem častější, že pracuje jen jeden z rodičů a druhý je doma s dětmi nebo pracuje jen na nějaký minimální úvazek, takže ve školce obvykle zůstávají jen do oběda a pak je vyzvednou rodiče nebo chůva. Podobně jako ve velké části Afriky se místní školství inspiruje Británií, takže děti nosí školní uniformy, hlavním vyučovacím jazykem je angličtina a hodně se tu dbá například na spelling neboli správné psaní slov.

Školní rok tu začíná v lednu a končí v prosinci, po každém čtvrtletí jsou dvoutýdenní prázdniny a na konci roku je pak volno měsíc a půl, ale letos bylo volna míň, aby se dohnalo to, co se zameškalo za covidu. Jen minimum škol je tu skutečně zdarma, jsou jen pro ty nejchudší a osobně neznám vůbec nikoho, kdo by tam děti dával. Pak tu máme státní školy, které vybírají alespoň minimální školné zhruba 10 000 randů neboli 15 000 korun na rok, a soukromé, kde rodiče platí stejnou částku klidně za měsíc. My jsme si už z Čech vyhlédli Montessori školu se školkou, kde platíme měsíčně v přepočtu necelých sedm tisíc korun za dceru a asi čtyři tisíce za syna v předškolní třídě. Loni na podzim nám napsali, že mají plno a naše děti se jim tam nevejdou, ale nakonec jsme zjistili, že manželův nový šéf někoho ve škole zná, a najednou to šlo. To je vůbec častá africká zkušenost, že hodně pomáhá mít známé nebo umět na správných místech utrousit finanční dar. To my s mužem neumíme, tak jsme rádi, že nám šéf pomohl přímluvou.

Školu jsem vybírala alternativní hlavně proto, že jsem chtěla, aby byl pro děti přechod co nejhladší. Přece jen Anita uměla anglicky trošku a Damián prakticky vůbec. Šlo mi o to, aby byly spokojené a do školy se těšily, což se naplnilo vrchovatou měrou. Montessori školy si jsou na celém světě velmi podobné. Děti se učí ve věkově smíšených trojročích, kdy mají mladší šanci leccos pochytit od starších, nepoužívají klasické lavice ani učebnice, hojně pracují s různými pomůckami. Taková je i naše škola. Anita byla doma ve druhé třídě, tady šla kvůli angličtině do první, ale protože se rychle chytla a naučila, učí se teď už se skupinkou druháků a brzy přejde ke třeťákům, přitom je ale stále v jedné partě. Ve třídě je dětí víc než třicet, ale vlastně to nevadí, protože tam jsou vždy přítomní nejméně tři dospělí, takže individuální péče je zaručena.

Místní „věda“ je mnohem zajímavější než česká prvouka

Matematika je tady pro nás velmi jednoduchá, zabrat dostáváme samozřejmě v angličtině. Ta je tady hlavním vyučovacím jazykem, jako druhý jazyk se učí afrikánština, která vychází z holandštiny, a syn má ve školce ještě i mlaskavý domorodý jazyk xhosa, kterým mluví zejména místní černoši. Hodně důrazu se tady klade na čtení. Učitelé dětem čtou, děti si čtou navzájem i nahlas čtou ve třídě. Povinnou četbu tady zatím nemají, ale hodně se dbá na to, aby knížka měla příběh a byla to prostě kvalitní literatura. Moc se mi líbí výuka vědy, je velmi praktická a interaktivní. Do školy dochází mnoho externistů, jeden z nich právě na vědu a ten s sebou nosí různá semena, rostliny, ještěrky, hady... děti si můžou na všechno sáhnout a všechno si zkusit. Oproti české učebnici prvouky, kterou jsme si vzali s sebou, je africký předmět „Science“ mnohem zajímavější.

Kromě testů ze spellingu děti v Montessori škole nepíší žádné písemky a ani nenosí domů žádné úkoly, pouze je třeba přibližně jednou za dva týdny odevzdat projekt. Zadaná je obvykle forma (plakát, brožura, slovník, časová osa...) a rozsah; tematicky se projekt musí dotýkat učiva, které se probírá ve škole. Když brali například biomy, Anita si vybrala Saharu a mohla napsat vymyšlený příběh, musel se ale odehrávat na Sahaře a objevit se v něm měla tamní fauna a flóra se svými specifiky. Učitelé děti povzbuzují k tomu, aby si samy dohledávaly informace v bohatě vybavené knihovně a zpracovávaly je. A to mi přijde skvělé, protože vidím, že učiva sice nejspíš neprojdou tolik jako v Česku, ale perfektně si to pamatují. Navíc je na všechno dost času, protože ve škole nezvoní a nikam se moc nespěchá. Někdy je celý den angličtina, jindy matematika, jindy se zase dělají pokusy.

Hodně pohybu, zdravé jídlo a pestrost, na tom u nás záleží

Naše škola je skvělá i v tom, že má tři velké zahrady. Děti tráví opravdu hodně času venku, klidně i většinu dne. Je to samozřejmě zčásti dané i tím, že je tu většinu roku opravdu teplo, a tak se vůbec značná část života místních odehrává venku. Nicméně u nás ve škole se venku intenzivně věnují pohybu. Sport je tu velmi důležitý, děti se učí běhat, skákat, lezou na umělé stěně, hrají fotbal nebo tenis, někdy se dokonce věnují workoutu a cvičí s činkami, a to vše s externími lektory – kvalifikovanými trenéry. Můžeme si dokonce vybrat, jakému sportu se během dopoledne naše děti budou věnovat, což je příjemné, protože odpolední kroužky jsou drahé a v tom vedru se nám je stejně nechce absolvovat. Škola i školka končí v půl druhé, do pěti je tu otevřená družina, ale ta se taky platí. A vzhledem k tomu, kolik matek tu pracuje jen na zkrácený úvazek, tak do ní mnoho dětí nechodí.

Ruku v ruce se sportem jde i zdravé stravování. Školní jídelny tu myslím nikde nemají, jídlo dětem dáváme do boxíků a naše škola hodně dbá na to, aby bylo zdravé. Na pití je povolena jen voda, na jídlo je zákaz sladkostí typu čokoládová tyčinka nebo dortík, maximálně se dovoluje toast s arašídovým krémem a marmeládou. Škola na téma povolených svačinek dokonce pořádala začátkem roku i schůzku pro rodiče, na které jsme se dozvěděli, co se může a nemůže. Myslím si, že se škola snaží reagovat na to, že v Jihoafrické republice mají velký problém s obezitou. Podle různých mezinárodních ukazatelů by tu mělo být levněji než v Česku, ale kvalitní jídlo tu je v průměru stejně drahé jako u nás; sýry jsou o mnoho dražší, víno, maso a sezónní ovoce levnější, ale chudší lidé si tu prakticky nemohou dovolit jíst dobře a různý ten laciný „junk food“ je na nich hodně vidět, což začíná samozřejmě už u dětí.

Další věc, která se mi na naší škole líbí, je i to, jak upřímně a aktivně usiluje o diverzitu. Učitelky tu jsou černošské, bílé, míchané i třeba indické a stejně tak je to se žáky. Naše škola ročně uděluje celou řadu stipendií od nejmenších dětí až po středoškoláky, aby i chudé děti z townshipu mohly získat kvalitní vzdělání. Je mi to sympatické, protože i my rodiče prostřednictvím různých školních akcí a oslav získáme známé a přátele ze všech sociálních vrstev.

Nevím, jak dlouho v Africe zůstaneme. Manžel má pracovní vízum na čtyři roky a prodloužit ho je tu komplikované, protože JAR se snaží o to, aby tu vyrůstala střední třída. Cizinci jsou vítáni, pokud něco speciálního umí, ale počítá se s tím, že tuto svou dovednost naučí někoho místního a pak se zase vrátí domů. Proto se zatím ani nezajímám o nějaké střední školy, protože až to bude aktuální, budeme nejspíš už jinde. Rozhodně této zkušenosti ale nelitujeme. Obě děti se během pár měsíců naučily anglicky, i když syn zatím mluví jen v přítomném čase. Ze školy chodí spokojení a vyprávějí o lumpárnách, jaké se spolužáky provádějí. Zejména ve školce jsou učitelky černošky a jsou velmi emotivní. Umějí na děti zakřičet, ale umějí je taky obejmout a říct jim „I love you so much“. Syn z toho byl napřed nesvůj, ale už si zvykl. A já vidím, že je daleko víc ochotnější projevovat emoce než v doma v Česku. I to je takový nezamýšlený důsledek našeho afrického dobrodružství.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.