Snažím se v sobě i dětech pěstovat odolnost, říká Češka žijící v původním americkém epicentru covidu. Školy tam od března ještě neotevřely

Žiju se dvěma mladšími dětmi v Tacomě, což je docela velké město. V západní, pobřežní části státu Washington je po Seattlu druhé největší. Právě sem virus na jaře přivezl někdo přímo z čínského Wuchanu a od nás se koronavirová nákaza dostala do New Yorku, kde nakonec napáchala mnohem větší škody. 13. března se tu postupně zavřely školy, restaurace, úřady a všechny obchody mimo potravin, lékáren a drogerií. Přišlo to ze dne na den, ale čekalo se to. A na rozdíl od České republiky se ani nikdo netvářil, že to bude jen na dva týdny. Mluvilo se o době neurčité, dokud denní přírůstek nakažených nespadne pod určitou úroveň a nezůstane tam na určitou dobu. To se dosud nestalo, a tak školy zůstávají stále zavřené. Restaurace, úřady a obchody otevřely v červnu. Ve vnitřních prostorách musíme nosit roušky, jinak nám toho vláda moc nepřikazuje. Spoléhá se na slušnost a ohleduplnost každého z nás.  

Nejmladší dcerka Naomi je ve čtvrté třídě. Její školní den vlastně vypadá hodně podobně tomu, jak by vypadal ve škole, jen nemusí z domu. Ráno se naloguje do Microsoft Teams a tam je pak s paní učitelkou a spolužáky od 9.30 až do 15.30. Mají stejné hodiny jako by měli ve škole a mezi nimi patnáctiminutové přestávky, kdy je paní učitelka od počítače odežene a pak je zvoněním zase přivolá. V poledne mají delší pauzu na oběd. 

Distančně se vyučuje všechno, tedy i hudební a tělesná výchova. Moc Naomi „ve škole“ nesleduju, ale když jsem jednou přítomná byla, pan učitel si se žáky povídal o zdravém životním stylu a o tom, jaké sporty a jaký pohyb je baví a pak jim dával různé úkoly jako odskákat panáka, udělat kliky, kotrmelce nebo jít oběhnout zahradu. Každý si to samozřejmě mohl modifikovat podle svých možností. Naomi sice sedí u laptopu až do odpoledne, ale pak už má úplně „padla“. Tady se všeobecně v posledních letech upouští od domácích úkolů na prvním stupni. Bere se to tak, že by děti měly všechno potřebné zvládnout ve škole. 

Menší děti celý den online, starší samostatně

Naštěstí jsou tady technologie součástí školy i za běžného stavu. Už od první třídy se děti s počítačem a různými programy odpovídajícími jejich věku učily pracovat. První týdny distanční výuky to trochu haprovalo, než se všichni pořádně zajeli. Školský odbor ale poskytl (a stále poskytuje) učitelům trénink a podporu a taky velmi rychle zajistil pro všechny funkční platformu Microsoft Teams. Začátek školního roku proběhl bez větších zádrhelů, přesto se neustále pracuje na tom, jak výuku ještě více vypilovat.

Filipovi je šestnáct, je studentem high school, tedy střední školy. Jeho výuka už vypadá trochu jinak, má větší autonomii. „Živou“ hodinu má pouze jednou denně, a to kolem jedné odpoledne. Je to od školy spíš taková kontrola, jak se studentům vede a jestli je všechno v pořádku. Zbytek předmětů se Filip učí samostatně pomocí předtočených videolekcí a zadaných úkolů. Může si sám určit, kdy se bude čemu věnovat a učitelé mají možnost přes počítač monitorovat, kolik času strávil u jednotlivých předmětů a jestli odevzdává úkoly. Většinou píše eseje nebo má za úkol vytvořit prezentaci na nějaké téma. Nejstarší Anastasia už s námi nebydlí. Je jí dvacet let a momentálně studuje přípravné kurzy ke studiu zdravotnické školy. 

Laptopy všem

V Česku se hodně mluví o tom, že z distančního vzdělávání vypadly děti, které nemají doma techniku. To u nás nenastalo. Školský úřad nakoupil a všem žákům zapůjčil laptopy. A to i těm, kteří to nepotřebují. Prý, aby to bylo fér pro všechny a aby nemuseli komplikovaně zjišťovat, jak je na tom kdo finančně. Navíc na některé rodiče není spoleh, že by dětem potřebné věci obstarali. Těm, kteří nemají doma přístup na internet (zpravidla z finančních důvodů), zajistil stát bezplatné připojení.  

Co ani pečující stát nikomu nenahradí, jsou sociální kontakty. My máme velké štěstí, že dcera má kamarády v sousedství. Je jich dohromady asi osm a všichni jsou zhruba ve stejném věku. Se sousedy jsme se domluvili, že se budeme všichni chovat obezřetně a kdyby bylo některé z dětí nemocné, hned si to řekneme. Mimochodem, já jsem zdravotní sestra a pracuju tady na JIP/ARO, kde máme pacienty s covidem-19. I to mí sousedé vědí a spoléhají na to, že se řídím všemi protiinfekčními opatřeními, což samozřejmě dělám.

V rodinách, kde děti úplně ztratily kontakt s jinými dětmi, a trvá to už víc jak půl roku, může být hůř. Nám to, musím přiznat, takhle dokonce vyhovuje. Nemusím se s Naomi ráno plahočit do školy a odpoledne zpátky. Jediné, co je mi dost líto – a jí taky – je to, že ztratila mimoškolní aktivity. Chodila dvakrát týdně na plavání a na taekwondo, a to teď není. Je to škoda, ale není to konec světa. 

Čekáme, co bude

U teenagerů může být dopad izolace horší. Ztratili veškerý svůj sociální život, partičky, lásky… Na druhou stranu: mladí lidé jsou velmi flexibilní a přizpůsobiví. Třeba najdou jiné cesty… Syn má jednoho dobrého kamaráda a s ním a s jeho bráchou chodí na ryby nebo někde lítají na crossových motorkách. I v takto omezených kontaktech je samozřejmě riziko, ale podle mě akceptovatelné a vyvážené právě tím zachováním mentálního zdraví. 

Nový školní rok u nás začal stejně jako v Česku v září a od té doby padly dva termíny, kdy se předpokládalo, že by se děti mohly do škol vrátit. Obě data byla nakonec odložena. Teď už se o konkrétních datumech raději nemluví. Snažíme se být trpěliví a prostě čekáme, co bude. Na jaře to byl velký nápor. Naše JIPka doslova přetékala pacienty s covidem, ale zvládli jsme to. Nikdy to nedošlo do tak katastrofálních rozměrů jako v New Yorku. Od té doby máme v nemocnici, kde pracuju, z naší šestnáctilůžkové JIP/ARO tak čtvrtku lůžek obsazenou pacienty s covidem-19. Teď čekáme třetí vlnu. Naštěstí máme tady ve Washingtonu rozumnou vládu, ne jako na Floridě nebo v Arizoně, kde vlády nezavedly přísná opatření, anebo nařízení vydávají chaoticky. Nedrží se vědy a toho, co doporučují odborníci, dělají spíš politická a populistická rozhodnutí. U nás se rozhoduje kompetentněji, a tak věřím, že nákazu udržíme pod kontrolou. 

Pěstujme si odolnost

Když si čtu zprávy z Česka, zdá se mi, že to lidé občas vidí moc dramaticky. Hroutí se ze sebemenší změny, i když je to změna nutná pro potlačení epidemie. Moje kamarádka (také původem Češka žijící v Americe) tuhle poznamenala, že naši prarodiče prožívali dětství za druhé světové války a také z nich nevyrostli duševní mrzáci. Toho se snažím držet.  

U nás se doporučuje chodit ven, do přírody, sportovat – tohle všechno jde ve státě Washington s jeho lesy, horami a Tichým oceánem skvěle. Komunikovat co nejvíc se svými blízkými, i když na dálku. Možná, že to vyzní trochu drsně, ale přijde mi, že v Česku je první reakcí na všechno negativita. „Nejde”, „nepůjde”, „nesouhlasím”. Neustále kňourat, naříkat, stěžovat si, jak je všechno špatně, všechno zlý, pořád se nám děje nějaké příkoří. Je v tom taková bezmocnost. Přijde mi to zvláštní od národa, který na vlastní kůži prožil druhou světovou válku a hned poté čtyřicet let útlaku komunismem.

Já se snažím tuto dobu využít k tomu, abych v sobě i v dětech pěstovala odolnost. Zachovat klid a pozitivní naladění. Věřit jak sobě, tak dětem, že to, že věci nejsou tak, jak jsme zvyklí, překonáme a dokážeme se přizpůsobit. Myslím, že být flexibilní a věřit si, že dokážu problém zvládnout, je velký dar do života. Zároveň je dobré upustit od touhy po dokonalosti. Nejsme dokonalí rodiče a nemáme dokonalé děti. Konejme, jak nejlíp dokážeme, a buďme vůči sobě i dětem shovívaví. Prospívá to zdraví.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.