Myslíte si, že na matiku nemáte buňky? Možná jen už od dětství trpíte „matefobií". Jak dětem pomoci, aby se nebály?

Možná jste si vybírali střední školu podle toho, aby tam nebylo moc matematiky, možná v restauraci při placení necháváte ostatní, aby rozpočítali útratu, možná se děsíte, co bude, až od vás dítě na druhém stupni začne potřebovat pomoc s úkoly. Nejste v tom sami, podle amerických vědců se až 90 % dospělých aspoň trochu matematiky obává; podle výzkumu PISA ve 34 zemích se asi třetina patnáctiletých bojí úkolů a více než 60 % má strach, že v dalších ročnících bude matematika tak složitá, že ji nezvládnou. Proč to tak je? Proč se tolik z nás obává, že „nemáme na matematiku buňky“?

„Matefobie“ vzniká už v dětství

S termínem matefobie přišla v roce 1953 matematička Mary de Lellis Gough a s trochou nadsázky ji definovala jako „nemoc, která zabíjí ještě předtím, než je diagnostikována“. Pocit paniky a paralýzy spojené s nutností něco vypočítat se v lidech zakořeňuje už v útlém dětství, obvykle v prvních ročnících základní školy. 

Sian Beilock, neurovědkyně z Barnard College v New Yorku, říká: „V matematice jsou děti možná poprvé konfrontovány s tím, že jim něco vyšlo správně, nebo špatně, a navíc často v časovém stresu.“ Výzkumy ukazují, že častěji se matematiky bojí děvčata, což může být důkazem jakési „dědičnosti“ – když má prvňačka paní učitelku, která si v matematice nevěří, může „odkoukat“ její rezervovaný postoj. Další žáčci se začnou bát například tehdy, když získají pocit, že se s látkou příliš spěchá. 

S tím, že „zablokovaných“ dětí je hodně – a většina jich je mezi děvčaty – souhlasí i Roman Počta, učitel matematiky na osmiletém Gymnáziu Evolution v Praze. Ačkoliv se na jeho školu není snadné dostat a děti musejí prokázat velké znalosti, při hodinách je vždycky vidět, komu je práce s čísly vysloveně nepříjemná. „Někdy to nevědomky zhoršují i rodiče. Když dítě přijde ze školy s tím, že něčemu nerozumí, v dobré víře ho utěšují: ,já na matiku taky nemám buňky, takže je jasné, že ti to nejde´. Tím ale dítěti s jeho mentálním nastavením opravdu nepomáhají,“ říká. 

Ať už ale získá dítě úzkost jakkoliv, ta mu pak komplikuje další pokrok, protože ochromuje jeho pracovní paměť. Dítě se matematice začne vyhýbat, jenže učivo na sebe navazuje, takže kdo má chabé základy, tomu se problémy začnou řetězit. A je zaděláno na další potíže.

Jak se otevřít matematice? Rodiče a učitelé mohou pomoci

Děti, které se celou školní docházku obávají matematiky, si celkem pochopitelně nezvolí jako svou profesi obor, který by s ní měl významně co do činění. Výsledkem je, že většina západních zemí trpí nedostatkem kvalifikovaných odborníků v technických a přírodovědných oborech. Experti na vzdělávání se tedy všelijak snaží tento problém vyřešit. 

Sian Beilock navrhuje, aby rodiče hráli s dětmi různé matematické hry a používali aplikace na počítači a telefonu, aby si dítě procvičovalo látku a znalosti v bezpečném prostředí. Zároveň je nutné pracovat na tom, aby do škol nastupovali učitelé a učitelky, které matematika baví a dokážou svoje nadšení předat dál. Některé státy zvažují, že by tento předmět mohli učit i lidé, kteří nemají pedagogické vzdělání, zato se profesně věnovali technickým nebo přírodovědným oborům (koneckonců stejnou cestou se ubírá i program Učitel naživo v ČR, díky němuž se v českých školách objevují odborníci z nejrůznějších odvětví). 

Einar Skaalvik, který se věnuje výzkumu matematiky a obav z ní na Norské univerzitě vědy a technologií, zdůrazňuje, že zásadní vliv na pokrok dětí má školní klima: „Můj výzkum ukazuje, že obavy z matematiky mají hlavně děti, které se obávají o svůj status ve třídě, a proto se nezeptají, když jim něco není jasné. Je nezbytné, aby učitelé zdůrazňovali, že chyba je součástí učení. Musíme se zasazovat o to, aby se děti soustředily na učení, nikoliv na výkon.” 

Možné řešení? Mindfulness i diferencoované skupiny

Jako všechny komplexní problémy, ani nechuť k matematice nemá jednoduché řešení. Psycholog Darcy Hallett, který se specializuje na rozvoj matematického myšlení u dětí, vysvětluje: „S touto úzkostí je možné zkoušet zacházet stejně jako s jakoukoliv jinou. Pomoct můžou dechová cvičení, soustředění se na emoce. Když se děti naučí soustředit na přítomný moment a svůj dech, zlepší se jejich výkon. A tak se pomalu uklidňují.“

 Na Gymnáziu Evolution se s obavami dětí z matematiky také pracuje, a to formou diferencovaných skupin, kde je maximálně 17 studentů, aby se jim učitel mohl víc věnovat. Už podle testů studijních předpokladů u přijímaček je vidět, kdo s jakými dispozicemi a případně i bloky přichází. Zatímco nejrychlejší skupina dělá i úkoly navíc, ta nejpomalejší se drží v gymnaziálním standardu. „Důležité je, že k této skupině přichází učitel, který je tak trochu psycholog a baví ho děti motivovat, rozvíjet a povzbuzovat. Důležité je, aby každé dítě zažilo úspěch, protože jen tak se může změnit jeho mentální nastavení. A to je naprostý základ,“ vysvětluje Roman Počta. 

Gymnázium se snaží prorůstové nastavení dětí podpořit i hodnocením. Nejde jen o výsledky a prosté „máš-nemáš“, důležitý je i postup a ochota přemýšlet. A, jak dodává Roman Počta, nikdo nemá svou skupinu „přišitou“ napořád; zatímco na nižším gymnáziu přeřazují děti učitelé, na vyšším už si své zařazení volí samy.

Jak říká neurovědkyně Sian Beilock, pocit, že matematika je těžká a člověk je na ni buď nadaný, nebo ne, je v západní kultuře velmi rozšířený. Zatímco jen málokdo o sobě řekne, že „není typ na čtení“, mnoho lidí bez okolků přizná, že jim nejde matematika. „Matematika a logika jsou ale vetkány do struktury světa. Neumím si představit, jak někdo naplní svůj potenciál, a přitom se jim vyhne,“ dodává Sian Beilock. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.