Soňa Musilová: Moje děti byly za klávesnicí počítače ještě dřív, než se naučily sedět. Zákazy nic dobrého nepřinesou

Nesouhlasím s názorem některých rodičů, že moderní technologie jsou strůjcem veškerého zla. Podle mě je počítačová gramotnost stejně důležitá jako znalost anglického jazyka nebo vlastnictví řidičského průkazu a zbytečné extrémy můžou přinést jen problémy.

Moje děti byly za klávesnicí počítače ještě před tím, než se naučily sedět. Manžel si vzal syna na klín a společně „konfigurovali“. To, co tehdy napsal, máme i po letech uložené. Dcera miluje písně Freddieho Mercuryho, ve dvou letech si pustí televizi a na domácím kině poslouchá Bohemian Rhapsody. Mobilem zavolá babičce a ví, kde jsou uloženy fotografie, aby si mohla prohlížet obrázky.

Telefon jsem jim nikdy nezakazovala, naopak, učila jsem je s ním a i s jinou technologií zacházet. Nainstalovala jsem jim do mobilu hry přiměřené jejich věku – poznávají barvy, zvířata, vlajky, značky, a spoustu dalšího. I hračky kupujeme v tomto duchu – hrají si s „tužkou knížkou“, kdy při dotyku na obrázek jim tužka poví, co je to za zvířátko, jak dělá, kde se nachází. Syn má robota z lega, kdy přes aplikaci na tabletu jednoduchými povely programuje robotovo chování. Svůj první tablet dostal v pěti letech. Žádný dětský, ale s androidem, aby si sám mohl stáhnout, co se mu líbí, zaskypoval babičce, nebo se na YouTube podíval na své oblíbené hrdiny.

Setkávám se ve svém okolí s názorem, že dítě neumí to, co umět má, protože mu rodiče příliš brzo dovolili trávit čas s mobilem. Jsme to ale my rodiče, kdo vychovává. A věci nejsou jenom černé a bílé. Dětem od čtyř měsíců pravidelně před spaním čteme. Syn měl ve čtyřech letech slovní zásobu sedmiletého dítěte. Už v roce a půl jsme na hřiště chodili bez plen a za rok byl bez plen úplně. Při nástupu do školky uměl vše, co umět má. Smrkat, obléct se, utřít si zadek, chovat se bezpečně, u silnice vždy věděl, že má stát. Poznal si své oblečení, uměl vyjádřit své přání, znal spousty říkanek, básniček a písniček. Už ve školce zvládl sestavit puzzle o 150 dílcích, znal kapely, zpěváky, uměl počítat, znal vlajky Evropy. Nyní je ve druhé třídě, ve škole patří k jedničkářům, má úctu k autoritám a má i své koníčky. Miluje parkour a plavání. Nebojím se ho poslat s kamarády na hřiště nebo na nákup, dokáže si spočítat, kolik peněz mu z nákupu zbyde na dobrotku, chodí se psem, se smetím. Doma má své povinnosti, například uklízí myčku.

S dcerou je to podobné – ve dvou letech je bez plen, umí si sundat kalhoty i bačkory, sama se nají a ven už pár měsíců chodíme bez kočárku. Jezdí na odrážedle, miluje zvířata a květiny. Ze stavebnice si postaví komín, umí držet tužku. Jako rodina jezdíme každý víkend někam na poznávací výlet nebo za zábavou. S dětmi chodíme do lesa, kina, divadla, stejně jako sledujeme pohádky v televizi, nebo si zahrajeme počítačovou hru.

Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Chci tím říct, že nemám pocit, že bych svým dětem vzala dětství tím, že jsem jim povolila mobil, televizi nebo tablet. Jako rodič, který se o své dítě zajímá, vím, co na internetu dělá a k čemu má přístup. Bez kontroly to samozřejmě nejde, jsou to pořád ještě děti. Od nástrah internetu ho nezachráním tím, že mu ho zakážu, ale že mu o nich řeknu. Musí vědět, že se nikdy nesmí sejít s nikým, kdo ho na sociálních sítích bude zvát ven, nebo posílat někomu své fotky.

Domnívám se, že jakmile dítě bude mít technologie – byť omezeně – přístupné, nebudou pro něj vzácností a bude se soustředit i na jiné činnosti. A především – ráda bych dala dětem pevné základy, na kterých budou moci stavět svoji budoucnost, aby z nich vyrostly silné a sebevědomé osobnosti, které si umí prosadit své názory. To už dnes těžko jde bez moderních technologií.

Soňa Musilová pracuje jako zdravotní sestra. Má sedmiletého syna a dvouletou dceru, ráda cestuje a zajímá se o zdravé stravování.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.