Štěpán Moravec: Škola, kde učitel předstírá, že je expertem na svůj předmět, je jen mentální zvyk. Jde to i jinak

U přijímacích zkoušek musí uchazeč odpovědět na tři otázky: za prvé, čemu se chce během studia věnovat. Náš školní vzdělávací program je totiž vystavěný tak, aby zhruba polovinu času “vyučování” měl student na to, věnovat se svým vlastním vzdělávacím záměrům a projektům. Někteří studenti, kterým dělám mentora, během roku kovají nože, dobrovolničí v neziskovce nebo mapují situaci kolem exekucí.

Druhá otázka u přijímaček zní, zda je student ochotný každý týden uklízet školu. Nemáme totiž uklízeče, sekretáře ani hospodáře. To všechno dělají studenti ve službě, ve které každý student stráví jeden měsíc ročně.

Třetí otázka zní: “koho byste pozval do školy?” Hlavní formou “výuky” je u nás ateliér, dvoutýdenní blok, jehož téma vybírají a jehož průběh plánují a organizují studenti. Mají přitom v ruce seznam povinných vzdělávacích cílů z ŠVP, ale mohou si zvolit, že se budou dva týdny věnovat i něčemu úplně jinému. Tudíž se střídají témata jako “Chemické pokusy”, “Normalizace” nebo “Chudoba, nerovnost a moc” (těmi studenti projít během studia musí) s tématy jako “Já, písnička (sic)”, kdy se každý účastník naučil jednu skladbu na hudební nástroj, na který nikdy nehrál, nebo “Hodinový manžel”, kdy jsme se učili po škole a po bytech studentů spravovat a montovat.

Během plánování ateliéru musí studenti zodpovědět mimo jiné otázku “koho pozveme do školy?” a “kam se půjdeme podívat?”. Ateliéry běží dva současně, takže máme v rozvrhu exkurzi a hosta průměrně každý týden.

Od září jsme pozvali do školy jednoho klimatologa, tři advokáty (téma: právo civilní, trestní a správní), elektrikáře (téma: zásuvky a jističe), pěstounku i s dítětem a její doprovázející sociální pracovnici, socioložku (téma: ústavní péče), finančního analytika (téma: obchod s dluhy a exekuce), lektorky z organizace Nevypusť duši, profesionální koučku (skutečnou, živou), streetworkera, bankéřku a konzultanta kyberbezpečnosti. Šli jsme se podívat do pivovaru (v ateliéru, ve kterém se vařilo a skutečně uvařilo pivo), dvakrát k soudu, jednou celý den po chudinských lokalitách a nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, do planetária, do kontaktního centra pro uživatele drog, na prohlídku tokamaku Golem, do specializované infekční nemocnice Armády ČR, na urbanistickou procházku kolem školy s architektem, na výstavu moderní fotografie s besedou. Ve frontě máme teoretického fyzika, překladatele Shakespeara, exkurzi v Cestě domů, návštěvu nakladatelství a besedu s jedním z mála Čechů, kteří se stýkají s Milanem Kunderou (a kterého nebylo lehké najít). O Velké francouzské revoluci se pojedeme učit do Paříže a naši francouzští přátelé se přijedou učit o pražském jaru a sametové revoluci k nám.

Snažíme se zkrátka nebránit vzdělávání našich studentů tím, že by museli sedět ve škole a poslouchat nás, učitele. Proč bych měl o problému obchodu s chudobou vykládat studentům já (ač to byl v mé předchozí profesi můj denní chleba), nebo je o tom nechat číst texty nebo koukat na dokumenty, když můžou vyrazit do terénu, a tam se to dozvědět od lidí z praxe? Všichni hosté byli okamžitě ochotní přijít, nebo nás u sebe uvítat a se studenty je to bavilo. Drtivá většina z nich odmítla honorář, přestože vědí, že jsme soukromá škola a vybíráme školné.

Každý ateliér končí prezentací pro studenty, kteří současně pořádali jiný ateliér, nebo byli ve službě, a důkladnou reflexí, pokaždé jinou metodou. Poslední den před prázdninami po ateliéru "Děti a jejich (ne)domov" si polovina studentů naplánovala vlastní dobrovolnickou činnost v sociální oblasti.

A nestýská-li se mi po tom, že bych sám studenty něco učil? Inu, každý z nás průvodkyň a průvodců se přece jen v něčem vyzná a je garantem své vlastní oblasti vzdělávacích cílů. Vedle ateliérů, hostů, exkurzí a samostudia máme v rozvrhu ještě kurzy, což je výuka plánovaná a strukturovaná průvodcem (to samozřejmě nutně neznamená frontální výuku, na tu ostatně ani nemáme nábytek). Některá témata se zážitkem v ateliéru osvojí dobře, jiná potřebují více formu semináře. Studenti o to víc, že jim to nenutíme pořád, uvítají, když jim něco z toho, co opravdu sami víme, i aktivně předložíme.

Myslíme si, že škola oddělená od života, od jeho skutečných témat a otázek, škola, kde učitel předstírá, že je hlavně expertem na svůj “předmět”, ačkoliv to dávno není ani možné, ani žádoucí - taková škola je jen mentální zvyk. Takovou ji nevyžaduje ani legislativa, ani inspekce, a už vůbec ne potřeby dětí. Ano, zřejmě někteří rodiče. Zřejmě někteří učitelé-experti. Ale pro ně školy nestavíme.

Štěpán Moravec pracoval dlouhá léta jako sociální pracovník. Potom absolvoval výcvik Učitel naživo a dnes je průvodcem na 1. Střední ScioŠkole v Praze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.