Štěpánka Vontrobová: Svobodná škola je super. Dokáží však děti se svobodou skutečně samy pracovat?

Svobodná škola pro nás znamenala příslib jiné cesty ke vzdělání. Nebojím se říci „prestižní”. Cestou, kterou dítě bude moci objevit a rozvinout svůj potenciál a zájem. Cestou, na které nebudou důležitá jména Lucemburků, psaní diktátů na známky nebo znalost synekdochy. Cestou, kdy se dítě naučí více zodpovídat samo za sebe, kdy nabyde kompetence místo prázdných znalostí. V podstatě školou pro budoucnost. Proto jsme skočili po možnosti nástupu do svobodné školy, která se otevírala, když syn nastupoval do první třídy.

Co se (ne)naučíš během jedné lekce?  

Po třech letech zkušeností se svobodnou školou se na jedné straně radujeme z toho, že syn ve škole objevuje nové věci, že je hodně venku, na exkurzích, učí se relaxovat, že se do školy většinou těší, že krásně komunikuje a hlavně není ve stresu ze zkoušení, písemek a známek. Ale pak přijde chvíle, kdy například na táboře potřebuje rychle něco napsat, a ono to nejde. Protože chybí trénink a návyky. Když se dítě potřebuje dozvědět něco o lachtanech, stačí jít na jednu lekci, která se tématu věnuje. Ale pokud se potřebujete naučit psát, rozvíjet logické myšlení a jazykové kompetence, jedna lekce bohužel nestačí. Je potřeba trénovat, vytvořit si i určité návyky systematické práce a překonávat překážky. A i to jde dělat bez stresu, strachu a zábavně.

Než šel do školy, naučil se syn sám psát tiskacím, číst, bavilo ho s tátou měřit, počítat, zpívali jsme anglické písničky, dělali pokusy. I dnes dokáže říct „tohle je super“ nebo „tohle mě nebaví“. Mnohé aktivity si sám vyhledává. Ve škole tyto dovednosti ale nerozvíjí. A ani my nevíme, jak dny ve škole probíhají. 

Za celou dobu totiž nepřinesl ze školy ani jeden obrázek, ani projekt, ani pracovní list, nemá žádné portfolio, tedy osobní složku se svými aktivitami. Ano, může to být jen jeho individuální nepotřeba, protože se jeho činnosti odbývají na hřišti, u deskovek, v hudebně, zatímco některé holky třeba vyrábí, malují, píší pohádky. Dosud se totiž na lekce kluci zapisovali výjimečně. Což je u malých dětí pochopitelné – učí se kolektivně, hrou, nápodobou a společnou akcí. Zapisování na lekce i tak vnímám spíš jako systém pro středoškoláky než pro prvostupňové děti.

Možná jsme čekali, že průvodci budou děti do aktivit zvát a vtahovat, že se děti budou učit třeba psát a počítat mimoděk – v jiných aktivitách, hrou. Ale myslím, že i sami průvodci zjistili, že to nefunguje. Obzvláště, když jsou v nabídce lákavější aktivity nebo technologie.

Nejen tato zkušenost, ale i moje dosavadní pracovní praxe mi ukázaly, že nestačí mít jen vizi svobody a sebeřízení, ale je třeba učit se se svobodou žít, pracovat, mít nástroje a kvalitního mentora a učit se nést za sebe odpovědnost. Umět se uvolnit, ale i zabrat, když je potřeba. Když tedy děti tu svobodu mají, není automatické, že s ní umějí zacházet. Když nedostanou nástroje a jakési vedení, jak s vlastní odpovědností pracovat, mohou být úplně ztracené. 

Kolik stimulů potřebují děti? 

Když jsme se ve škole zmínili už v první třídě, že se synem často doma narazíme na jeho otázky „jak, proč, co?” a jestli by nám dali nějaké materiály, bylo to považováno za nepřípustné. Materiály žádné k dispozici nebyly. Na rok jsme to nechali plavat, ale jako rodiče jsme déle nečekali. Takže jsme pořídili písanky pro tiskací písmo comenia script, půjčovali knihy z knihovny, počítali jsme spolu vše, co bylo potřeba pro domácí provoz, pořídili Hejného matematiku, kterou syn mimochodem projel na jeden zátah.

Jsem přesvědčena o tom, že znalosti se člověk naučí, až je bude v životě potřebovat, současně však vnímám, že jazykové dovednosti nebo logické uvažování je potřeba „zažívat a trénovat”. A to ve škole postrádáme. 

Častý argument pro svobodné vzdělávání je, že děti se naučily přece samy chodit a mluvit. Já souhlasím jen částečně. Děti se to naučily samy, protože k tomu měly intenzivní impulzy a prožívaly to všemi smysly na denním pořádku a protože tam byla vazba na blízkého člověka, od kterého se učily a který je tím provázel, na kterého se mohly obrátit. Zažívaly přirozené učení s vnitřní motivací, která je vzbuzena stimuly, touhou napodobit, přiblížit se, touhou zlepšovat sám sebe. Ve škole je podporováno „když nechci, nemusím”. Ale jaká je příčina toho, že dítě nechce?

Ano, po třech letech ve svobodné škole mívám obavy, jak syn obstojí ve společnosti, v budoucnosti? Klesá i má důvěra v celý koncept.

Vnímám také, že ač se ve škole skloňují slova jako „svoboda, demokracie, respekt a komunikace”, tak se v případě pochybností, které otevřeně sdělíme škole nebo na sítích, stáváme nepřítelem, protože jsou nám dávána znamení, že ve škole potřebují jen rodiče absolutně v souladu. Ale není přesně toto rozpor k té svobodě a demokracii? 

Osobně totiž docházím k tomu, že vše, co má koncept – stravovací směry, vzdělávací směry, byznysové a marketingové modely – je svým způsobem omezující, nesvobodné, a tím pádem limitující pro zúčastněné osoby.

Jak jsme to jako rodiče vyřešili?

Několik rodin ze školy odešlo. My zatím jdeme dál s vědomím, že jsme dítěti zaplatili dopolední program, na kterém prožívá radost, pohyb (bruslí, plave, chodí do skateparku), tvoří vztahy, hraje na kytaru, zažívá řešení konfliktů, zábavu i nudu, emoce. A to není málo. A stále to pro nás má větší význam než učení se lingvistických pojmů nazpaměť. Jako rodiče budeme zkrátka homeschoolingovat, podporovat, stimulovat, ukazovat, trénovat.

Ostatně to je vlastně to, co by rodiče svým dětem měli předávat a co žádná škola nahradit nemůže. Věříme, že až bude starší, bude schopný si vybrat, co ho zajímá a převezme za sebe odpovědnost. A že právě tato zkušenost mu k tomu pomůže. 

Kéž by se i v naší zemi dařilo měnit školství tak, aby prioritou místo informací a disciplinárního systému byly prostě a jednoduše děti a jejich rozvoj. A zároveň aby učitelé měli prostor a dovednosti skutečně zapalovat sebe i děti a uměli je stimulovat. Aby učitel byl nejen odborník ve svém oboru, ale především dobrý kouč, trochu terapeut, znal podstatu práce s talenty. Možná by unschoolingové směry a svobodné školy ani nemusely vznikat.

Štěpánka Vontrobová vede rodinnou poradnu a kurzy pro rodiče i učitele, je mámou Maxe (9) a Amálky (6) a autorkou značky kidedu.cz. Vystudovala pedagogiku a psychologii, absolvovala stáž v Rakousku, učila v jazykové škole i soukromě, věnovala se projektovému managementu, vedení projektů a dále se vzdělává v oblasti psychologie, psychoterapie a koučinku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.