Zatlačit na dítě se zdá být nutností, ale ono je to nakonec dost neefektivní, říká učitel a pětinásobný otec

Máte jako učitel příležitost vidět, jak spolu jednají žáci a jejich rodiče?

Od září učím ve waldorfské škole a ve waldorfských školách je zvykem, že třídní učitel alespoň jednou navštíví rodinu žáka. Vedu čtvrtou třídu a skoro všechny žáky jsem navštívil u nich doma. 

Návštěvy učitele v rodinách jsou v běžných školách spíš vzácné. Vyplatí se tahle časová investice?

Myslím, že bohatě. V komunikaci se školou se někdy angažuje jen jeden rodič, často to bývá matka, a otce tak učitel nezná. Nebo naopak. Proto prosím o to, aby mne rodina pozvala na návštěvu, když jsou doma oba rodiče. Návštěva v rodině, v domácím prostředí, dává šanci se s rodiči sblížit, myslím, že to funguje i jako určitá prevence konfliktů. A je to jedinečná možnost vidět, jak spolu rodiče a děti jednají, což pak učiteli mnohé objasní a pomůže mu jeho žáka lépe chápat. Obvykle při návštěvě zadám dítěti nějaký úkol a všímám si toho, jak dítě reaguje v přítomnosti rodičů. A rodiče zase vidí můj způsob komunikace s dítětem. Vidí, co mi funguje.

Co jste v rodinách vypozoroval?

Někteří rodiče až příliš moc prožívají, jestli a jak dítě úkol splní, cítí velkou odpovědnost za jeho úspěch, snaží se dítě povzbudit až popohánět, někdy mívají sklon odpovídat za ně. A i když se drží zpátky silou vůle, je z nich cítit nejistota. Na dítěti je vidět, že je pod tlakem rodičovského očekávání.

A na tlak děti reagují vzdorem…

Přesně tak. Dítě se cítí pod tlakem i tehdy, když ho rodiče nutí, aby se podřídilo jejich časovému plánu. „Teď si k tomu sedneme, teď zrovna mám čas.” U dospělých si dáváme pozor a postupujeme obezřetněji. Bez závažných důvodů neřekneme kolegovi: Musíte to vyřešit okamžitě, hned teď! Většinou se domlouváme dopředu, snažíme se dojít k dohodě tak, aby se obě strany cítily komfortně. U dítěte ale často jednáme z pozice síly a dnešní děti to těžko snášejí. Myslím, že to těžce snášely děti všech generací, ale ty dnešní to dávají najevo různými druhy pasivního a aktivního odporu.

Řekla bych, že dřív děti víc chápaly, že život jejich rodičů má nějaká omezení, že rodiče musí rodinu zaopatřit, a byly svolnější se podřídit. Tohle paradigma platilo po staletí, a teď ho nahrazuje jiné.

Dnešní rodiče mají často u svých dětí nižší autoritu než dřív, to je pravda. Učitelé také, ale přesto bývá na dobré škole učitelská autorita větší než rodičovská, podle mé zkušenosti. Když něco zadá učitel, dítě to bere jinak, než když to zadá rodič. Někteří rodiče se mě proto ptají, jak mají postupovat, aby jim dítě nekladlo takový odpor.

Proč se vlastně dnešní děti tak šprajcují? Obvyklý výklad je, že minulé generace byly poslušnější, ale není to i otázka důvěry?

Každé dítě touží dospělému důvěřovat. Spíš to souvisí s tím, jací jsou dnešní dospělí. Mnoho dnešních rodičů je vnitřně nastaveno tak, že vlastně nechtějí, aby je děti na slovo poslouchaly. Sami zažili příkazy a tresty a teď chtějí, aby jejich děti vyrůstaly svobodně. Tápou ale v tom, čím autoritativní výchovu nahradit. Dítě vnímá z dospělých nejistotu, rozpolcenost. Což pak opravdu může vést ke ztrátě důvěry, k pocitu, že se na dospělého nelze spolehnout.

Co tedy podle vás pomáhá vyladit komunikaci mezi dospělým a dítětem? Máte nějakou radu? Jak to děláte vy ve třídě?

Já své žáky ani své vlastní děti natvrdo k ničemu nenutím. Něco vyloženě přikazuji pouze v nebezpečných situacích. Nepoužívám tresty, když děti něco nesplní. A myslím si, že díky tomu mají obecně menší problém vyhovět mi. Říkám jim ale, proč si myslím, že by to udělat měly, proč je to podle mě důležité. Pak nechám na nich, jak si to přeberou a jestli se podle toho zařídí. Netrvám na tom, aby mě poslechly, není to něco, na čem stavím své sebevědomí a svoji sebehodnotu. A ony tím pádem nevnímají žádnou skrytou agendu, třeba můj strach, a rady, doporučení nebo zadání spíše následují. Tlačit na dítě se zdá být často nutností, ale ono je to ve výsledku dosti neefektivní.

Takže všichni ve vaší třídě plní, co mají?

Většina dětí ano, ale nehrotím, když se někdo někdy odpojí a nedělá to, co ostatní. Beru to jako možnou výjimku. Ale snažím se dosáhnout toho, aby se pořád neodpojovali ti stejní.

Učitelé se mohou cítit pod tlakem ze strany rodičů. Někteří potřebují mít pocit, že se ve škole nic nezanedbává, že není ohrožena budoucnost jejich potomka. Učitel se pak bojí nechat dítě něco neudělat.

Ve waldorfské škole jsou trochu jiní rodiče. Jsou to většinou vzdělaní lidé, kteří dali děti na tuhle školu, protože jejímu systému věří a do určité míry mu i rozumí. Je jim sympatické vzdělávání bez příkazů a trestání. Sami by tak chtěli své děti vychovávat. I přes toto své přesvědčení ale celá řada z nich na děti tlačí víc, než je podle mě zdrávo. Zkoušejí netlačit, a když dítě nic nedělá, dostanou strach, tak ho potom zase chvíli nutí... A v tom se točí dokola. Často pak zažívají výchovný neúspěch a jsou z toho sami zmatení.

Nic nevyžadovat, a přitom se nebát o budoucnost dítěte? To je dost těžké.

Snažím se jim spíš ukazovat nějakou střední cestu, se kterou jsou schopni pracovat. Když dětem nedokážou dát úplnou volnost, mohou jim dát alespoň určitou možnost volby. Pomáhá vyměnit povel „jdeme na to” za otázku „uděláme to teď, nebo spíš až za hodinu, co ti vyhovuje?” Podobně jako v montessori školách. Dětem se tam dává na výběr ne mezi tím, zda se učit, nebo neučit, ale vybírají si, co a kdy se učit. Ale i pro tuhle cestu je nutná nějaká práce s vlastními emocemi. Bez ní to nejde. Zatímco povely práci s emocemi nevyžadují, tam stačí důslednost. 

Pokud rodič nevyladí své emoce, dítě vnímá, že jde z jeho strany o nátlak, byť obalený v cukru, a výsledek se nedostaví, tak to myslíte? 

Přesně tak. Pokud je z hlasu rodiče poznat jeho nervozita, to, že chce dosáhnout svého cíle a jen to maskuje otevřeností, dítě bude mít i tak sklony jeho návrhy bojkotovat. Někteří rodiče si ani nejsou vědomi toho, že nějaký nátlak vytvářejí, ať už to podávají jakkoli. Mezi tím, jak se cítíme, a tím, jak reagují děti, je těsný vztah. Děti nám zrcadlí, jací jsme a co jim vlastním chováním předáváme, často nevědomky. Je velmi zajímavé sledovat, jak přesně umí popsat, čím jim nějaký dospělý vadí, umí vycítit faleš. Všiml jsem si, že jejich hodnocení dospělých, třeba učitelů, je po lidské stránce velmi exaktní. Kdybych se ptal na totéž dospělých, vsadím se, že jejich soudy budou daleko subjektivnější, budou vycházet z jejich vztahů s daným člověkem, budou více zabarvené vlastním zájmem.  

Názor, že dospělí dětem nemají nic nakazovat a ani nic radit, je dominantní třeba v hnutí unschoolingu, které vidí veškeré ovlivňování dítěte jako nežádoucí, jako indoktrinaci. V čem přesně je váš postoj jiný?

Waldorfská škola děti vede a já s tím souzním. Jde o to, jak děti vedeme a od koho to vedení vychází. Jak už jsem říkal, já před dětmi své soudy neskrývám, říkám jim, proč je podle mne dobré dělat to či ono. Vliv na děti máme, ať chceme či nechceme. Promítáme na ně své hodnoty už jen tím, jací jsme. A navíc, když se rozhodneme, že svůj vliv budeme minimalizovat, místo učitelů a vychovatelů zaplní vlivy odjinud: z médií nebo od vrstevníků.

Jak reagujete, když vaše třída zlobí?

Nedávno jsem takovou situaci jako třídní řešil. Zlobení se opakovaně dělo na hodině němčiny. Řekl jsem dětem své argumenty, proč si myslím, že je v dnešní době výhodné umět německy. Také jsem jim dal na zváženou, jaké jsou pro ně vyhlídky, když paní učitelku otráví tak, že odejde. Což určitě nechtějí, protože se všichni shodli na tom, že ji mají rádi. Před ní je učilo několik jiných učitelů, které moc rádi neměli, dokážou si tedy představit, že by je ztráta paní učitelky bolela. Podívat se na to tímto způsobem jim pomohlo.

Jak byste popsal a zhodnotil výchovu svých dětí? Máte jich pět, dva předškoláky a tři děti na druhém stupni. Považujete se za dobrého rodiče?

Myslím, že se svým dětem ve třídě věnuji pečlivěji než vlastním dětem. A nebudu asi jediný učitel, který přijde domů a na jeho děti už mu nezbývá energie. Za dokonalého rodiče se tedy rozhodně nepovažuji. Na druhu stranu to asi úplně špatně se ženou neděláme, děti jsou v pohodě, živé a spontánní, ve škole nemají problémy a naši známí je chválí.

Co byste tedy zmínil jako typické ve své otcovské výchově? 

Možná způsob komunikace. Když se mé děti na něco ptají nebo chtějí něco dovolit, tak je poslouchám, soustředím se na ně. Zní to jako banalita, ale myslím, že hodně rodičů dětem skutečně nenaslouchá. A druhá věc je, že často děti beru s sebou, když jedu někam na seminář, nebo do škol, kde dělám mentora. Ony se pak zajímají o to, co dělám, a vidí mě při práci, což je také nějaký druh vedení.

Vím, že si doma nepotrpíte na obrazovky žádného typu, nedíváte se s dětmi ani na filmy. Co dělají, když přijdou ze školy?

Často chodí ven nebo ke kamarádům a hodně čtou.

Proč jste v tom tak ortodoxní?

Možná to vypadá až fanaticky, ale ono je to spíš tak, že podle mne neexistuje dobrý důvod, proč by děti měly trávit čas u počítače. Nehledě na to, že počítače a internet jsou návykové věci a člověk by pak měl tendenci stupňovat dávky. Povolíte hodinu a pak se budete dohadovat, protože dítě se po hodině nebude moci odtrhnout. Takže, z mého pohledu moc důvodů „pro“ není, ale „proti“ jich je dost. Ví se, že technologie zhoršují soustředění, obrazovka škodí zraku, člověk pohlcený dějem na obrazovce nevnímá své tělo, virtuální svět posiluje vnitřní pasivitu, děti se odcizují fyzickému světu. Myslím si, že zajímavější je život žít, než se na něj dívat. A je dobré, aby se to děti naučily.

Mnoho rodičů neví, jak děti zabavit, když se nudí. Palčivé to bylo teď během lockdownů…

Nuda je prospěšná, z nudy vyrůstá poznání a kreativita, tak to bylo vždy. Odstraňme nudu a zahubíme tvůrčí potenciál. Ale rodiče, kteří sami nudu nesnášejí, těžko vysvětlí svým dětem, že nudit se je v pořádku. A paniku z nudy na děti nejspíš nevědomky přenesou.

Pavel Kraemer vystudoval teoretickou matematiku na MFF UK. Je specialistou na alternativní směry ve vzdělávání, učil a učí v inovativních školách u nás, v Německu, Švýcarsku a na Ukrajině. Zajímá se o historii a filozofii vzdělávání a založil Institut pro podporu inovativního vzdělávání, v jehož rámci vzdělává a mentoruje učitele, ředitele i rodiče. V současné době je třídním učitelem 4. třídy ve Waldorfské škole Jinonice.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.