Studenti učitelství v rodinách i vařili a psali líbesbrífy, popisuje zkušenosti z doučování vítězka ceny EDUína

Jak se zrodil nápad, že by vaši studenti mohli v době pandemie pomáhat žákům? 

Zavolal mi kolega z fakulty, který zároveň pracuje ve zlínské nemocnici, a povídá: „Nemohli byste s těmi vašimi děvčaty pomoct zdravotníkům, kteří musí být v práci a jejich děti jsou samy doma? Nemohli byste něco vymyslet?“

To bylo kdy? 

V březnu minulého roku. Zlínská nemocnice tehdy byla na vrcholu přílivu pacientů, chyběli zdravotníci, ozývaly se mi různé naše studentky, které mají střední zdravotnickou školu, že byly povolané do služby. Tak jsme si řekli, že chceme taky pomoct – tím, čím můžeme my. Za týden už první naši studenti vyráželi do rodin. 

Chtělo se jim? 

Nabídli jsme jim to dobrovolně. Někteří se obávali, že v rodinách zdravotníků chytí covid, ale když se to rozjelo, postupně se nám začali hlásit sami a za nějaký čas přišli s tím, že v Kroměříži je dětský domov a že by se tam chtěli nabídnout jako pomocníci. Potom přišel pokyn z ministerstva školství, že máme pomáhat ve sběrných školách, kam chodily děti pracovníků kritické infrastruktury. To už jsme museli zorganizovat trochu systematičtěji, každý z kolegů dostal na starosti třeba tři školy. Nakonec jsme pomoc našich studentů začali nabízet i ve všech ostatních zlínských školách. Velmi si vážím toho, že nikdo z kolegů neprotestoval, všichni brali jako samozřejmost, že musíme pomoci. V tu chvíli jsme také pochopili, že se tento rok naši studenti nedostanou do škol na praxe, takže jsme pomoc dětem začali propojovat se školní praxí. 

Nejste velká katedra, stačil počet vašich studentů na uspokojení poptávky v tolika směrech?

Celkem ano. V době, kdy jsme začali pomáhat školám, už zas nepotřebovali tolik pomoci rodiny lékařů – studenti už tam třeba nechodili denně na osm hodin, ale stačilo jen dvakrát týdně. Nakonec se zapojilo 250 studentů, postarali se asi o osm stovek dětí.

Studenti trávili v rodinách osm hodin denně? To asi nešlo pouze o učení… 

Vůbec ne. Zvlášť v těchto rodinách ne. Tam to bylo především o tom, aby děti nebyly samy doma, když jejich rodiče musí pracovat. Děti se musely připojovat na online výuku, mnohé si s tím nevěděly rady. Někdy studenti suplovali práci učitelek a dovysvětlovali dětem to, co nepochytily, nebo paním učitelkám na dálku radili, jak pracovat s různými systémy. 

Jak studenti takové vytížení kloubili s vlastním studiem? 

I u nás se v té době učilo online, snažili jsme se jim přizpůsobovat časově, já jsem třeba učila v sobotu. Byli jsme tolerantnější k neúčasti, přednášky jsme nahrávali a dávali je studentům k dispozici. Uvědomovali jsme si, že je to v této chvíli pro ně cennější zkušenost, než jim můžeme nabídnout my ve škole. Během studia je učíme reflektovat to, co cítí, takže jsme jim řekli, aby si psali deník. Tam se objevovaly hodně silné věci. 

Máte nějaký příklad? Šlo o jakýsi terapeutický deník? 

Ano. Takže některé věci ani sdílet nemůžu. Ale jedna dívka třeba popisovala, že se chlapeček, se kterým trávila čas, zamiloval a požádal ji, jestli by mu pomohla napsat dopis jeho vyvolené. Když ho napsali, opravovali v něm gramatické chyby, ale také si povídali o lásce. Chlapec se svěřoval, že ho až fyzicky bolí srdce, že svou dívku nemůže vidět. Děti v té době hodně strádaly tím, že neměly kontakt s kamarády. Naši studenti pro ně byli oporou, byl to někdo, kdo je poslouchá. Jiná studentka zas napsala do deníku: „Dnes musím něco uvařit. Nevím jak.“ Trávily v těch rodinách osm, deset hodin a já jsem je velmi obdivovala, že to zvládali. 

Vaši studenti nastupují na praxi už v prvním ročníku a nechodí jen do škol, ale i na krajské úřady, Českou školní inspekci nebo vytvářejí program pro děti na Zlínském filmovém festivalu. Přesto myslím, že tato covidová zkušenost jim dala ještě víc než jim dává běžná praxe… 

Určitě. Všichni říkali, že by nikdy tak dokonale nepoznali děti jako v této době. Zjistili, jak se chovají čtyřleté děti, šestileté, co se mění, když jim je osm. Měli i jedinečnou příležitost vidět, jak to vypadá v rodinách, jak probíhá domácí příprava – to je něco, co učitel běžně nevidí. Možná i pro jejich vlastní život jim to dalo vizi, jak chtějí žít a jak chtějí vychovávat své vlastní děti. 

Co to dalo vám jako vyučujícím? 

Bereme si z toho inspiraci, jak zlepšovat výuku. S čím třeba studentky měly problém, bylo odkrývání problémů v rodinách. Ne v rodinách lékařů, ale spíš v té pozdější fázi, kdy dětem pomáhaly s online výukou na dálku – viděly, jak tam sedí otec s pivem a nadává na učitelku. A v takovém prostředí se má dítě učit? Tohle bylo pro studentky těžké a měly potřebu o tom mluvit. Takže my teď víme, že s nimi tyhle věci musíme víc rozebírat, aby po škole neodcházely do terénu s tím, že se obávají komunikace s rodinou. 

Jak to vypadá s vaším projektem nyní? 

V říjnu tohoto roku zavolal ten samý kolega, že se znovu ozývají zdravotníci, že mají děti v karanténě a potřebovali by pomoc. Takže jedeme dál. 

Až skončí covidová pandemie, skončí i váš projekt?

Projekt vznikl jako odezva na mimořádnou situaci, podařilo se ale navázat takovou spolupráci se školami a rodinami, že v něm budeme pokračovat i po skončení pandemie. Co určitě neskončí, jsou vztahy, které se během projektu navázaly. Máme třeba studentku Adélu, která se starala o vietnamské děvčátko. Tomu velmi pomáhalo, že mělo s kým mluvit česky. Vznikl tam tak blízký vztah, že Adéla šla do její školy na praxi a chce tam i učit, až dostuduje. Anebo studentka Vendula, ta má zase na starost chlapce s obrnou, už je to sedmák, ale stále za ním dochází, protože ví, jak moc ji potřebuje.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.