Svobodné školy: místo, kde má sedmileté dítě stejnou vážnost jako dospělý a nemusí se učit, když nechce

Předobrazem a ikonou svobodných škol je slavná britská internátní škola Summerhill, kterou její charismatický ředitel A.S.Neill založil již ve 20.letech minulého století. Jeho příkladu se pak v šedesátých letech chopila škola v Sudbury Valley v USA. Po jejím vzoru vznikly další svobodné školy, a to zejména - ale nejen - v anglosaském světě. Nyní existuje asi padesát škol, které se přímo názvem hlásí ke škole Sudbury, a další desítky, které se jmenují jinak, ale buď zcela, nebo částečně převzaly její model. K tomuto proudu, který se vyznačuje zvláštním druhem vzdělávacího a výchovného minimalismu, se hlásí i dvě školy v České republice a několik dalších přejalo některé vzdělávací a výchovné prvky. Neboli co nejvíc svobody ve vzdělávání.

Svobodná škola – škola ve jménu demokracie

Svobodné školy založili lidé, kteří věří na demokracii už od dětského věku. V anglosaské kultuře je praxe společného rozhodování neboli demokracie uctívanou a žitou hodnotou. Škola Sudbury Valley byla v mysli svých zakladatelů pokusem o obnovu a oživení demokratických principů, které podle nich v USA v době vzniku školy – šedesátá léta minulého století - skomíraly. I v britském Summerhillu byl od začátku demokratický prvek klíčový. Ojedinělé na svobodných školách je to, že se týká všech bez rozdílu. O všech záležitostech školy rozhodují společně všichni včetně sedmiletých.

Demokracie ve škole jako řízená svoboda

Svobodné školy vyznávají svobodu pro každého rozhodovat o sobě rovnoprávně s ostatními, ovšem je to svoboda orámovaná pravidly. Svoboda jednotlivce nesmí kolidovat se zájmy ostatních členů. O pravidlech se rozhoduje kolektivně na shromážděních a na pořádek a spravedlnost dohlíží soudní komise. Dospělí mají v koncepci svobodné školy vůči dětem exkluzivní postavení v tom smyslu, že mají povinnost děti ochránit před nebezpečím tam, kde si ho děti nejsou vědomy, a věnovat jim přízeň a své know how.

Školy, ve kterých se nemusíte učit

Pokud jste si již jakž takž zvykli na představu, že názor sedmiletého dítěte je ve svobodné škole při rozhodování o záležitostech školy stejně platný jako názor jeho učitele, připravte se na další šok. Ve svobodné škole se také dítě nemusí učit, dokud nechce. Zakladatel Summerhillu Neill popisuje mnoho případů dětí, které byly tak znechuceny výukou ve školách, odkud přicházely, že jim trvalo rok i déle, než vůbec projevily chuť se něco začít učit, a místo toho si „jen“ hrály. Pedagogové svobodných škol si ale nemyslí, že hraní je ztracený čas. Hraní přisuzují velkou vzdělávací funkci.

Děti se nemusejí učit, ale výuka ve svobodných školách přesto probíhá. Jak je organizovaná? Požadavek na vzdělání často vychází zespoda, od jeho „konzumentů“, tedy dětí. Zní to podivně, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že takto si studenti opatřovali vzdělávání na prvních středověkých univerzitách.

Společenství žáků, které si objedná výuku

Universitas neznamená nic jiného než společenství žáků, kteří se dávali dohromady proto, aby mohli pozvat nějakého učitele a získat od něj vyučování, o které stáli. Iniciativa tedy také vycházela zdola. Stejně tak, když se dítě ve svobodné škole rozhodne, že by se rádo učilo němčinu, snaží se tuto svou poptávku nějak realizovat. Dá dohromady skupinku dětí se stejným zájmem, domluví se s učitelem, vyvěsí nový předmět na nástěnku. V Summerhillu byly některé předměty vypisovány školou, ale žádný z nich nebyl povinný. Některé děti se naučily číst až ve dvanácti letech a ve studiu pak předehnaly ty, které začaly v šesti.

Jak to může fungovat v současném právním rámci?

Jak může škola, která nenutí děti k učení, fungovat v právním rámci stanovujícím základní vzdělání jako povinné? Řekněme, že takové školy nevznikly náhodou v anglosaském světě, kde je velký důraz na individuální svobodu. Pnutí mezi obecnými, ústavně zaručenými právy a zákony a vyhláškami nižší úrovně ale existuje i tam. Zastánci státně a centralizovaně organizovaného školství mohou mít pocit, že v případě svobodných škol nemají vše pod kontrolou.

Právo na existenci

Svobodné školy prokázaly ale své právo na existenci v tom smyslu, že první jejich absolventi jsou již staří či dokonce mrtví, to znamená, že několik generací má za sebou celý produktivní život a ten nebyl horší než u absolventů běžných škol, ba možná v lecčems nesnadno měřitelném i lepší. A toto nesnadně měřitelné „něco“ inspirovalo a inspiruje další školy, byť nepraktikují „svobodné“ principy v čisté podobě a jsou konformnější vůči předpisům platným v dané zemi.

V České republice je možné se vzdělávat individuálně a bez nutnosti navštěvovat školské zařízení, pokud se žák podrobuje periodickému přezkušování. V rámci úpravy pro domácí vzdělávání tedy mohou fungovat i komunitní školy – které oficiálně status školy nemají – z nichž některé vyznávají filozofii svobodných škol.

(Portrét školy  Summerhill viděné zevnitř, očima jejího charismatického zakladatele, připravujeme. A.S. Neill napsal o Summerhillu stejnojnennou knihu, která se stala bestsellerem.)

Summerhill opravdu existuje. Podívejte se na tento film, v českém znění.

https://www.youtube.com/watch?v=vBjQAeJIa30

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.