Synek vysedává u počítače, nemá kamarády, nechce se mu ven. Rodiče nad ním hořekují, ale pak se ukáže…
Máma i táta jsou pořád něčím zaměstnaní. Jejich syn tráví odpoledne i večery ve svém pokoji u počítače. Ven se mu nechce, kamarády nemá. „Může to souviset s tím, že dítě nemá a nikdy nemělo v rodičích opravdu blízké lidí. Rodina spolu tráví čas jen na dovolené. Dítě na to reaguje tím, že si vytvoří bezpečný kutloch, kde se mu nic nemůže stát,“ říká rodinná terapeutka Alena Sobotová. Tady je další příběh z její terapeutické praxe.
„Jsme z něj s mužem nešťastní. Pořád trčí doma u počítače, hraje ty svoje hry a nechce vůbec chodit ven. Nejraději se zavře na celé hodiny, sedí tam celý shrbený a skoro se s námi nebaví.“
„Jak trávíte jako rodina volný čas?“
„No, já jsem celý den v práci, otevřela jsem si kadeřnictví a teď si dodělávám kurz pro manikérky. A manžel má firmu, daří se mu dobře, takže se snaží, aby ji teď ještě rozšířil.“
„A tohle je váš volný čas?“
„Jo, vy myslíte sobotu a neděli? To se snažím dohnat domácí práce, které v týdnu nestíhám, manžel se vrtá v dílně.“
„Kdy se se synem vídáte?“
„Chodí za mnou do práce, tam si dělá úkoly a pak se dívá, jak pracuji. Vůbec si nechce jít hrát s jinými dětmi. A doma, kde je s babičkou, je zase pořád u počítače.“
Příběhy z praxe rodinné terapeutky Aleny Sobotové reflektují složitosti dnešní výchovy. Vyplývá z nich jedno: chování dítěte a projevy rodiče spolu těsně souvisejí. Aby se našlo řešení, do hry musí vstoupit všichni.
Rodiče z tohoto příběhu věnují všechen čas práci všeho druhu, do které se oba zavrtali až po uši. Nevšimli si, že syn by chtěl být s nimi, ba se jim zdá, že to je naopak. Počítačové hry mu kupují, aby se zabavil. Společný čas tráví jen na dovolené u moře a o víkendech u jídla.
Maminka sice úzkostlivě pozoruje projevy svého syna - a to jí dovedlo až do poradny - ale na druhou stranu nevytváří žádný prostor, kdy by oni dva, maminka a syn, byli spolu, povídali si, něco spolu dělali. Chlapec se tak zařídil po svém, zavřel se do vlastního světa, světa počítačových her, kde člověk nemusí řešit mezilidské vztahy a kde se mu daří zahnat pocit vlastní osamělosti.
A jak to dopadlo? Rodiče bohužel nedokázali změnit svůj životní styl a rodina pokračovala v zaběhlých kolejích. Změna vyžaduje určitou sílu, vůli a motivaci. Všimnout si toho, že rodina nefunguje jako rodina, je jen první krok. Většina lidí skončí u otázky „Proč se mi to děje?“. Všechna taková rodinná „proč“ mají ale svůj důvod, a ten leží v nás.
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
