Tereza Horváthová: Pomáháme romské rodině. Dokud to člověk neprožije z jejich pohledu, nemůže to úplně pochopit

Jejich pomyslná startovní čára je o kilometr za mými dětmi. Hendikepuje je samozřejmě jejich sociální situace, ale především to, že se narodili tmaví. Skláním se před romskými rodiči ze sociálně vyloučeného prostředí, kteří dokážou pro svoje děti vybojovat cokoli, třeba jen místo v obyčejné základní škole. Školy k těmto žákům přistupují bez znalosti základních faktů a s obrovskými předsudky.

Nejstarší desetiletý syn z téhle rodiny se narodil z dvojčat. Jedno porod nepřežilo. Byl přidušený, má zdravotní potíže, je pomalejší, ale rozhodně by se s ním dalo pracovat. Kdyby byl z bílé rodiny, uvažovalo by se o inkluzi, asistenci a dalších věcech, které by chlapci umožnily vychodit základku. V jeho případě bylo jediné řešení, se kterým se operovalo, speciální škola. Přidělit mu asistenta nikoho nenapadlo, byl zkrátka uklizen tam, kam patří. 

Druhé dítě, holčička, trpí poruchou krvetvorby. Jako mimino strávila dost času po nemocnicích, bývá často nemocná. Do školy nastoupila o rok později. Je to plaché, veselé a učenlivé dítě. Když byla v první třídě, přišel koronavirus, a když se pak po dlouhé pauze vrátila do školy, učitelka už po dvou týdnech mamince navrhla, aby dcerku přeřadila do speciální školy. Její matce jsem tehdy říkala: „Doufám, že sis nenechala poradit!?“ „Bylo by to pro mě jednodušší, ale nenechala,“ řekla mi. 

Uplynul rok další koronavirové přestávky, rodina se stěhovala z provizoria do sociálního bytu a holčička do speciální školy. Doporučili jí to v pedagogicko-psychologické poradně. Maminka podlehla, protože má velkou úctu k autoritám. Přitom tahle holčička je úplně normální dítě. Možná by jen potřebovala, aby s ní někdo pravidelněji pracoval a věnoval se jí. Možná by prostě potřebovala to všechno, co školy bílým dětem přirozeně nabízejí: přátelství a podporu. A zajisté by něco podobného potřebovala i její maminka. Co bude s jejími dalšími dvěma dětmi, si radši ani nepředstavuji.

V mysli mnoha lidí ve školství je jediným správným řešením segregace. Samozřejmě to neplatí beze zbytku, jsou příklady učitelů, kteří to nevzdali a romské děti ze své třídy nikam neodklízejí. Nebo pracují ve vyloučených lokalitách, v romských komunitách. Ale dokud se vzdělání romských dětí nestane úkolem pro celé školství, nikoli pouze iniciativou chápavého učitele nebo ředitele, nic se nezmění. Pár obětavých lidí to nespasí.

V českých školách je jen málo učitelů, kteří vůbec něco tuší o historii československých Romů 20. století (a to nemluvím o té historii vzdálenější). Málokdo ví, jak děsivé věci tenhle národ prožíval, že jim už ve třicátých letech bylo zakázáno kočování, dostávali speciální legitimace a nemohli vůbec vstupovat do některých měst, že čeští Romové téměř všichni zahynuli v nacistických lágrech, že slovenští Romové přežívali válku ukrytí v lesích ve strašlivých podmínkách (a mnozí z nich byli partyzáni), že v rámci asimilace byli mnozí ze slovenských Romů násilně přestěhováni do míst, ze kterých se později stala ghetta, že v 50. letech byl násilně potlačován romský jazyk, převážně u dětí… 

A přesto všechno máme tady v Česku romské právníky, hudebníky, učitele, lékaře, fotbalisty, herce, režiséry, žurnalisty, výtvarníky, spisovatele a množství skvělých rodin i jedinců, o kterých nikdo nic neví… Ostatně znáte krásnou knihu Eleny Lackové: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou?

Skrze tu rodinu, které pomáháme, poznávám hlubokou a neustále opakovanou romskou zkušenost být někdo jiný, být „tamten”. Ze solidarity k Romům jsem při sčítání lidu několikrát uvedla romskou národnost. O nich si lidé hned něco myslí, hned něco předpokládají. Mají je zařazené, označkované… Byla jsem svědkem několika situací, které bych už nechtěla zažít. Oni jsou zkrátka oni. Maminka z téhle rodiny, teď už moje kamarádka, je velmi bystrá žena, bojovnice, ale z chudých a dlouhodobě neutěšených poměrů. Rodinná zátěž je obrovská, je pro ni téměř nemožné se dostat ze začarovaného kruhu, který se jmenuje chudoba-dluhy-společenské předsudky. Kromě mnoha starostí, které má, jí spoustu energie a času bere dokazování, že není sociální případ, že není lidský odpad, že je prostě člověk. Dokud to člověk neprožije z jejich pohledu, nemůže to úplně pochopit. 

Tereza Horváthová vystudovala na FF UK v Praze obor francouzský jazyk a literatura. V roce 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. Sama dětské knihy píše a se svým mužem pořádají v Táboře, kde už třináct let žijí, festival malých nakladatelů Tabook. Otcem Terezy Horváthové je známý literární kritik a překladatel Sergej Machonin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.