Tereza Puldová: Brzy vyběhnou do ulic čerti. Strašit, či nestrašit děti? Existuje třetí cesta

Přemýšlením o různých zvycích a tradicích jsem strávila teď na své mateřské se třemi dětmi dost času. Nejkontroverznějším svátkem z hlediska výchovných přístupů je, zdá se, právě Mikuláš.

Existuje docela velká skupina rodičů, kteří jsou rádi, že mohou děti jednou za rok pořádně postrašit. Neřeší, zda je situace přiměřená k věku dítěte a zda mu nezpůsobí trauma. Tito rodiče se například dobře baví tím, že ponechají vyděšené dítě zavřené v jednom kupé mikulášského vlaku spolu s rozjívenými čerty, nechají čerta, aby dítě strčil do pytle a ještě se tomu smějí. Nebo vezmou dítě tam, kde celé mikulášské skupině vévodí z řetězu utržení čerti, kteří pouští hrůzu a Mikuláš je jen jakýsi jouda postávající s andělem někde vzadu.

Další skupina rodičů zastavá zcela opačný postoj. Mikuláš je pro ně vyprázdněná fraška bez vyššího smyslu a s velmi negativními účinky na děti. Navíc v tom vidí i obelhávání, protože nadpřirozené bytosti neexistují. Tito rodiče nechtějí, aby se jejich děti s tímto zvykem setkaly a pokud tomu nejde zamezit (Mikuláš přijde do školky či školy, nebo ho potkají někde venku), vysvětlí dětem, že Mikuláš je jen převlečený dospělý. Že Mikuláš neexistuje, že je to taková hra, ať se nebojí.

Osobně si myslím, že je to tradice, kterou by bylo škoda opustit jen kvůli tomu, že jí nerozumíme nebo neumíme pojmout bezpečně s přiměřenou mírou napětí, tajuplna a strachu. Líbí se mi v tomto ohledu waldorfský přístup. Ten vychází z toho, že duchovní rozměr světa existuje. Že soucit, láska, odvaha, vnitřní pravda nejsou jen prázdné pojmy, ale skutečné síly, které (stejně jako jejich negativní protipóly) vytvářejí podobu světa, ve kterém žijeme. A tradiční svátky jsou s nadpřirozenem, něčím, co nás přesahuje a ztělesňuje vyšší hodnoty světového řádu, spojené od nepaměti.

Proto se ve waldorfských školách během roku slaví hodně tradic. Kromě Velikonoc a Vánoc také Tři králové, Hromnice, masopust, letnice, svatí Jan, Michael, Martin...

Mikuláše předchází slavnost Michaelská, ve které boj s drakem symbolizuje vnitřní boje každého člověka a je o kráse umět projevit odvahu. Martinská slavnost je zase o soucitu: vychází z příběhu, kde se římský voják na bílém koni rozdělí s žebrákem o svůj plášť, aby se mohl také zahřát. Pak se slaví Adventní spirála. Každé dítě mlčky kráčí za doprovodu anděla po spirále z chvojí, uprostřed si zapálí svícínek a světýlko si zase odnáší zpět.

Děti (společně s rodiči) waldorfské školy jsou zvyklé na prožitek toho, že se stávají součástí kouzelného okamžiku, kdy se mohou setkat s tajemnem a třeba i s nadpozemskými bytostmi. Zahlédnou svatého Martina na bílém koni, noční stezkou odvahy si dojdou pro šupinu draka, musí projevit odvahu, soucit, nést si své světýlko...

Mikuláš se ve waldorfské škole neslaví. Chodí k dětem domů nebo se s ním setkávají jinde, ve městě, nebo třeba na besídce. Školu může navštívit tajně a zanechat dětem různé dobrůtky, nebo pár uhlíků a brambor od čerta. Někdy i dopis. Děti se tak dozví, čeho si čerti a andělé v jejich chování všimli a mohou se zamyslet nad svými skutky.

Mikuláš reprezentuje svědomí, moudrost, pravdu. Čert to špatné a temné v nás. Anděl naopak  naši vlastní laskavost a smysl pro dobro. Mikuláš čte v knize života a rozmlouvá s dítětem, co se mu v roce podařilo, co by mohl vylepšit. Rodiče jsou s dítětem a podporují ho svou přítomností a důvěrou v dítě. To je kouzlo rituálu, tradice, kdy jsme najednou uprostřed příběhu, dobro a zlo ožijí a mají fyzickou podobu. Mikuláš je spravedlivý, laskavý průvodce, který má ve skupince hlavní roli. Vše má ve svých rukách. Děti prožívají jako velkou věc, že se mohou setkat s někým takovým osobně. Že přišel právě za nimi. Že ony samy rozhodují, jestli budou dobré, nebo zlé a jestli udělají dobrý nebo zlý skutek. Že ony jsou hrdiny svého vlastního příběhu. Je to tajemné ale ne strašidelné a rodiče jsou nablízku. Očekávání a strach se pak mohou proměnit v pocit naplnění ze zvládnuté zkoušky.

Umět dobře prožít mimořádnou chvíli tradice mi přijde důležité zejména v dnešní rychlé, roztěkané a mnohdy povrchní době. Pokud dětem umožníme, aby prožily Mikuláše v bezpečném prostředí a s podporou rodičů, pak pro ně může být setkání s čertem, andělem a Mikulášem velmi posilujícím zážitkem a nepůjde jen o prázdné strašení a sladkou nadílku.

Tereza Puldová vystudovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých, pracovala jako koordinátorka a konzultantka v různých občanských organizacích a nyní je se svými dětmi Aničkou, Bárou a Kryštofem na mateřské dovolené.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.