Tereza Puldová: Když dítě dostane do ruky dotykáč, změní se. Naše dcery ho ještě nemají, i když loudí

A když se jednou vrátily z prázdnin s babičkou a dědou na chalupě, kde byly i jiné děti, začaly najednou mluvit o tabletu. Zvlášť mladší dcera začala loudit a dokázala být hodně „protivná“. Byla sice ještě ve školce, ale urputností by se vyrovnala puberťákovi. „Mami, vysvětlíš mi laskavě, proč já nemůžu mít tablet, když jiné děti ho klidně mají?“ Nebo mi vpálila: „Ty taky pořád něco děláš na internetu, a nám to nedovolíš!“

Neříkala jsem jí nikdy přímo „ne“. Ptala jsem se jí, proč si ho přeje, co by se jí na tom líbilo dělat. Dost často si o tom totiž vlastně chtěla popovídat. Vždycky to skončilo ujištěním, že tablet dostane, až bude umět číst a psát. Jednou se nás přišla zeptat, jestli by podle mě Ježíšek přistoupil na to, že kdyby mu dala všechny svoje penízky (usilovně nastřádaných pár drobných), tablet by jí koupil. Babičku s dědečkem to dojalo a už ho chtěli shánět, což jsme ale my rodiče nechtěli – a tak jsme to vyřešili šalamounsky. Pod stromeček každá z dcer dostala jednoduchý digitální foťák. Zafungovalo to. Berou si ho hlavně na výlety a na prázdniny a tam, kde se jim ho nesnaží vzít mladší bratr. Fotí členy rodiny, detaily hraček a jejich různě instalace. Natáčejí videa, kde hrají plyšáci divadelní představení.

Mobil je samozřejmě pořád zajímá. Občas přijdou kouknout, co dělám, nebo na fotky z mobilu. Z mého telefonu si povídají s babičkou a dědou, sem tam jim píšou smsky nebo přes whatsapp. Na počítači koukají na pohádky a poslouchají písničky. Často chtějí pustit něco, co se zrovna učí ve škole, abych se to taky naučila a mohli jsme si to zazpívat spolu. Naučila jsem je, jak na mém mobilu zavolají pomoc, kdyby se mi něco stalo.

Tablet nebo smartphone si pořád přejí. Já si ale nemyslím, že by jim to v tomhle věku prospělo. Dokud ho nemají, hrají si spolu divadlo, šijí, pletou, tvoří. Staví z lega domy. Hodně jsou venku, na kole, na stromě na zahradě, u řeky. Do školy jezdí společně a ve vlaku hrají třeba dračák nebo karty. Tohle bych jim nechtěla zkazit.

Dcery chodí do waldorfské školy, která s je v souladu s naším postojem. V mateřské a základní waldorfské škole se telefony ani počítače ve výuce nepoužívají. Ideálně by je děti neměly mít k dispozici ani doma. Škola se snaží rovnoměrně rozvíjet všechny složky osobnosti. Krom myšlení je to i citová stránka, vůle, pohybová a manuální zručnost. V otázce technologií se vychází z myšlenky, že člověk by měl používat takové technologie, u kterých rozumí principu, na kterém fungují. Techniku samu o sobě waldorfská pedagogika nezatracuje, jen chce, aby se s ní člověk setkal ve správný čas svého vývoje. Proto by waldorfský absolvent, než začne s počítači pracovat, měl být schopen na konci střední školy jednoduchý počítač sám sestavit.

Ale malé dítě není schopno mobil obsáhnout ani kontrolovat. Děti mohou díky předčasnému vstupu do virtuálního světa zakrnět. Je velké riziko, že se stanou pasivní, závislí, a naruší se jejich vztahy.

Společně s ostatními rodiči se na třídních schůzkách tedy domlouváme na jednotném postupu. Ze zkušenosti víme, že pokud někdo z dětí do školy chytrý telefon nosí, dřív nebo později to narušuje sociální klima celé třídy. Děti pak tajně zapínají mobil ve škole, hrají hry, kolem hrajícího dítěte se shlukují ostatní, scházejí se s mobilem na WC. O přestávkách si přestanou spolu hrát, nesvačí, ztrácí pojem o čase a ráno chodí pozdě do školy.

Máme proto v naší třídě domluvu, že děti zatím mít chytré telefony nebudou. Povoleny jsou maximálně tlačítkové telefony a ve škole jsou vypnuté. Děti si je zapínají až cestou domů.

Některé děti našich přátel už své dotykové telefony mají. Často je to kvůli sociálnímu tlaku, aby dítě nebylo vyloučené z kolektivu třídy. Nebo proto, aby se dítě zabavilo doma, když dospělí pracují. Nebo i z užitečných pohnutek, kvůli výukovým programům angličtiny.

Ale já vidím, že děti, které chytrý telefon dostanou, se velmi často začnou chovat jinak. Některé si přestanou chtít normálně hrát s jinými dětmi a přijde jim to najednou dětinské. Společné aktivity s jinými dětmi chtějí dělat na mobilu.  Volný čas tráví  na telefonu nebo tím, že se na něj chtějí dostat (loudí na rodičích nebo myslí na to, co za nové hry si stáhnou nebo jim je líto, že chybí v nějaké online hře, kterou právě hrají kamarádi).

Za sebe si myslím, že čím později dostanou naše děti chytrý telefon, tím lépe. Určitě budeme ale postupovat s ohledem na situaci ve třídách, kam děti chodí. A budeme se dál domlouvat s dalšími rodiči ve třídě. Jakmile má totiž na druhém stupni více dětí chytrý telefon, pak ty, které nejsou na sociálních sítích a chatu, začnou být „mimo partu“. A takto hendikepovat děti samozřejmě nechceme. Domluvu doma s dětmi zatím máme, že až začnou jezdit do školy samy, dostanou tlačítkový telefon na volání a sms. I to pro ně bude nové dobrodružství a výzva.

Tereza Puldová vystudovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých, pracovala jako koordinátorka a konzultantka v různých občanských organizacích. Se svými dětmi Aničkou, Bárou a Kryštofem byla dlouho na rodičovské dovolené, nyní pracuje z domova.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.