Co by to bylo za advent bez procházky pražským Starým městem? Kombinace svařáku a romantických uliček je velmi přijatelná pro rodiče, ale co děti? Vezměte je ohřát do smaltovací dílny, kde si vymalují plecháčky, které si na táboře s nikým nespletou.
Uprostřed vřavy v centru Prahy je malý krámek, kam když zaplujete, můžete na chvíli na všechno zapomenout. Obléct si zástěru, vzít do ruky štětec a objevit svého vnitřního umělce. Anebo třeba ne – smaltování je milosrdná technika, která se prakticky nedá zkazit.
Dřív měla smaltovaný plecháček v kuchyni každá babička, teď se jejich obliba vrací. „V době, kdy se všechno dá koupit v supermarketu, snadno zapomeneme dělat tu základní věc: tvořit. Taky už nevíme, jak se většina věcí vyrábí. U nás děti uvidí, že malované plecháčky nevyrábí výrobní linka a že je za tím spousta práce,“ říká majitelka smaltérie Markéta Novotná.
Umělecká dílna se smaltem i několik krámků, kde prodává své výrobky, jsou jejím splněným dětským snem. „Vždycky jsem něco tvořila, hlavně šperky z různých materiálů. Jednou mi kamarádka, která pracovala – bylo to ještě za komunistů – v laboratoři, přinesla kousky smaltu a říkala: nezkusíme s tím něco? A v té chvíli jsem smaltu propadla,“ vypráví.
Líbí se jí, jak trvanlivá technika to je. „Dneska všechno hrozně rychle vybledne. Smalt je úplně inertní – pokud to nerozmlátíte kladivem, drží leta letoucí.“ A je to taky technika velmi napínavá – nikdy nevíte, jak přesně bude výtvor vypadat po vypálení.
První pec na vypalování si Markéta Novotná pořídila v roce 1990 do garáže. Do smaltování postupně vtáhla i svého mladšího bratra, vystudovaného politologa. „A nyní i dospělou dceru, která se do Prahy vrátila ze studií v Londýně. Jsem moc ráda, že mi trochu pomůže, nezdá se to, ale je s tím spousta práce – je například čím dál těžší sehnat pěkné polotovary, v Polsku zrovna zkrachovala jedna velká továrna.“
Smalt (nebo také email) je křemičitá tavenina příbuzná sklu, ale i porcelánu, která vytvoří na kovu hladký a lesklý ochranný povlak. Teplotou výpalu v peci je přesně na rozhraní skla a porcelánu. I když je smalt křehký, dokáže bez změny barvy i lesku přečkat stovky let.Původně se smaltem zdobily především šperky, později se jím začaly upravovat kovy litin nebo plechů, které tak byly chráněny proti korozi a povětrnostním vlivům. Dodnes se například vyrábí smaltované cedule pro označení ulic a čísel domů.Zmínky o smaltování najdeme už z dob starověkého Japonska, Indie, Číny a Egypta. V českých zemích je nejstarší použití smaltu zaznamenáno na českých korunovačních klenotech - svatováclavské koruně.Ve smaltovaných hrncích se smí vařit na ohni, elektromagnetické indukci i na plynu. Je možné je mýt v myčcem, jen se nesmí dávat do mikrovlnky.
Otevřeno i na Štědrý den
Jediné, co potřebujete, abyste si smaltování mohli vyzkoušet, je rezervovat si termín – místo u stolu. Vše potřebné včetně zástěr pro malé i velké bude připraveno. Věkové omezení není – „zvládne to každý, kdo udrží štětec,“ říká Markéta Novotná. V krámku si můžete vybrat z mnoha typů plecháčků, ale lze si vymalovat i cukřenku nebo džbán. Pak už jen stačí popadnout štětec a vybrat si barvy.
Máte tolik času, kolik potřebujete. S menšími dětmi si vyhraďte klidně 2 hodiny. Jsou prý lidé, kteří si hrnek v krámku schovají a vrací se ho dotvářet opakovaně. Pokud nemáte zrovna schopnosti Muchy nebo Picassa, personál dílny ochotně poradí.
Zkazit se to nedá. Když se něco nepovede, dá se výtvor přetřít další vrstvou, nebo barvu prostě smýt vodou a začít úplně od začátku. Hotový výtvar se v peci při 800 stupních vypálí zhruba za tři minuty a můžete si ho hned odnést.
Otevřeno je ve všední dny od 12 do 20 hodin (poslední vstup v 18.00) a o víkendech dokonce už od 10 ráno. Do dílny v Karmelitské ulici můžete zavítat i na Štědrý den od 10 do 15 hodin, a také mezi svátky.
Pro větší skupiny, třeba dětské oslavy, je možné si tvorbu v dílně objednat i mimo otvírací hodiny. Školám a školkám nabízí smaltérie velké slevy (stejně jako všem dětem za vysvědčení - bez ohledu na známky!), je tu ale malé omezení prostorové: do dílny se vejde maximálně dvacet dětí.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.