Tomáš Bezpalec: Jako trenéři máme často nejvíc práce s rodiči. Chtějí výsledky a neudrží nervy na uzdě
Fotbalové zápasy našeho klubu bývají někdy dost emotivní. Tatínci křičí na své syny, na rozhodčí, na trenéry. Představte si, že po trávníku běží desetiletý kluk, má svoji hlavu a představu, jak míč zahrát, má nějaké pokyny od trenéra, a k tomu se ještě otáčí po tátovi, který na něj huláká od lajny. Jak se v tom má chudák vyznat? Já pak vidím na dětech, že jsou ve stresu, sednou si na lavičku, koukají na rodiče, neposlouchají trenéra, a máme tu problém.
Osobně nemám rád ani trenéry, kteří hráče v zápase vodí jako loutky. Tondo, udělej kličku, Tondo, přihraj. Tohle se u nás snažíme nedělat, i když ne vždycky se to daří. Nehrajeme fotbal na výsledky. Neříkáme samozřejmě, že jdeme prohrát, ale prvořadé pro nás je, aby to, co se kluci naučili na tréninku, uměli přenést do zápasu. Jde nám o to, aby se zlepšovali, aby byli kreativní a přirozeně se vyvíjeli. Pokud kluci svoje dovednosti předvedou, ale prohrajeme, stejně pochválíme.
Snažíme se naše hráče vést a koučovat. Nekřičíme na ně, necháváme je hrát, maximálně je pak vystřídáme a popovídáme si o tom, co na hřišti předvedli. Jenže rodiče často mají pocit, že když na děti pořád něco nevoláme, že nejsme ti správní trenéři. A mají sklony to tak trochu brát za nás.
Ambice, ambice, ambice
Proč se rodiče nechávají tak strhnout? Jsou za tím ambice, honění za výsledky. Všichni to máme, všichni to známe. V práci po nás chtějí čísla, výsledky, takže to pak rodiče přenášejí na hřiště, aniž by odlišili, že se jedná o dětský svět. Chtějí vyhrávat. Já si to jako trenér přeju taky. Pojďme pro to udělat maximum, co umíme, ale přece ne za každou cenu. Nesmí to přesáhnout určité hranice.
Už před několika lety jsme si řekli, že takhle to dál nejde. Společně jsme sepsali etický kodex pro hráče, trenéry, a nakonec i pro rodiče. Jednou za čtvrtletí pořádáme schůzky rodičů s trenéry a vedením klubu. Mluvíme s nimi, snažíme se je uklidňovat, edukovat, vysvětlovat. Někdy je to těžké, a to máme v Březiněvsi opravdu celkem zlaté a chápavé rodiče. Jenže někteří tatínci prostě jsou výsledkáři, a další jsou zase přesvědčení, že mají doma Ronalda nebo Messiho. Většinou se ta práce ale vyplácí. Trenéři mi říkají, že i dost emotivní a hlasití rodiče se nám postupně uklidňují.
Celkově vidíme, že se situace v dětském a mládežnickém fotbale obecně zlepšuje. Když jsme začínali, bylo to daleko horší. Například Pražský fotbalový svaz dělá v posledních letech různé projekty, v rámci trenérských licencí zařazují koučování pro trenéry, a ti pak ty myšlenky fair play a rozumného přístupu šíří mezi rodiče.
Jsou to děti, je to hra
Před dvěma lety jsme si vyrobili takovou ceduli, kde jsme svoji klubovou filosofii shrnuli. Inspirovali jsme se v cizině, upravili jsme si ji do našeho tónu a našich barev, připevnili ji u nás na hřiště, a musím říct, že to funguje. Někteří se opravdu chytnou za nos.
Co nás překvapilo, je to, jaký ohlas tahle cedule měla. Má tisíce sdílení na Facebooku, na Twitteru, na LinkedIn si ji na svoje profily pověsili i někteří vysoce postavení manažeři v bankách a pojišťovnách, kteří třeba ani netuší, kde Březiněves leží. Jsme rádi, že se o nás mluví, ještě větší radost máme ale z toho, když o nás říkají, že se podle toho hesla i chováme. Samozřejmě nejsme stoprocentní, nejsme zenoví mistři, taky nás někdy vytočí třeba cizí trenéři nebo rodiče, ale snažíme se.
Tomáš Bezpalec vystudoval andragogiku a řízení lidských zdrojů, pracuje jako konzultant. Od dětství se věnuje fotbalu, nejprve pouze jako hráč, postupně i jako trenér mládeže a dětí v klubu TJ Březiněves. Je držitelem licence UEFA B a Coerver 1.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
