Tomáš Chrobák: Kdy už konečně přestane to dělení na génie a lopaty? To by nám všem prospělo

Bylo mi z toho smutno. Kdy už konečně zmizí ze škol tohle nálepkování na génie a lopaty?

Hned na prvním setkání s Petrem jsem si ověřil, že popis od jeho maminky byl velmi přesný. Příjemný, komunikativní, veselý mladík. Když jsme otevřeli sešit, všiml jsem si, že toho má velmi málo zapsaného. „Opisuju vždy jen to, co je na tabuli a zpravidla mi výklad uteče, než dokončím první úlohu sám,“ vysvětlil. Numerické výpočty přitom ovládal velmi rychle a přesně a očividně měl “našprtané” i různé vzorce. Ne, tohle není žádný flákač ani grázlík, je zcela zřejmé, že je zvyklý pracovat a připravovat se.

Vždy, když Petr udělal chybu, pronesl: „Zase to mám blbě, já jsem prostě hlupák.“ Běhal mi z toho mráz po zádech.

Přemýšlel jsem o tom, jakou moc máme my učitelé a jaký dopad na žáky může mít to, jak se k nim chováme. A to má Péťa aspoň maminku, která si ví rady a oslovila mě kvůli doučování… Kolik je asi bezradných dětí a rodičů, kteří se těžko orientují v takových situacích?

Jsem přesvědčen, že kdokoli, kdo si za každou chybou říká, že je hlupák, se hlupákem skutečně stane. Když se dítě opakovaně cítí ve škole hloupě a nezažívá žádný úspěch, tak se to rozšíří do jeho celého sebeuvědomění…

Vliv školy se démonizoval. Děti vyrůstají s pocitem, že nemohou být v životě úspěšní, když nejsou úspěšní ve škole. Často tomu věří učitelé (je to přece pro nás pohodlné), pak tomu uvěří rodiče (ze strachu o budoucnost svých dětí) a následně i žáci (vždyť to říkají všechny autority, kterým věřím).

Škola často rozhoduje o životě našich žáků, ale není to tím, jaké mají známky. Je to tím, jaký obraz v ní o sobě získají.

A tak bych rád řekl žákům:

Hledejte, v čem jste jiní, výjimeční, přemýšlejte, co vás baví, naplňuje a co vám jde snadno. Pouze rozvojem těchto dovedností objevíte své skutečné sebevědomí a přenese vás to i přes lidi, kteří vás budou označovat za dementy a lopaty. Nestanete se nešťastníky, kteří se jen celý život pachtí za odstraněním svých nedostatků.

Já sám jsem býval nemehlo skoro ve všem. Neuměl jsem zpívat, malovat, tančit, nebyl jsem ani manuálně zručný. Šly mi jen dvě věci – sport a matematika. Jenže spolu s úspěchy v matematických soutěžích jsem obvykle donesl i ředitelskou důtku za kázeňské problémy. Výchovné prohřešky ve škole mě dovedly až k vyšetření u psycholožky.

Moji rodiče žili ve strachu, co ze mě bude. Přece mě neuživí běhání. Jejich obavy je dovedly k tomu, že jsme každé odpoledne trávili hodiny nad příslovečným určením času, způsobu, přístavkem a bůhví čím vším. Tento čas jsem nesnášel. A hlavně mi zabíral prostor pro to, čemu jsem se opravdu chtěl věnovat. To ale nakonec nebyl ten největší problém. Horší bylo, že jsem jejich strachu málem uvěřil. Strachu, že když nerozpoznám druh věty a nebudu dost poslušný, nemůžu být v životě úspěšný a šťastný.

Rada pro rodiče:

Pomozte svým dětem vyladit jejich nedostatky na míru, která je v životě neomezí. Ale nevěnujte tomu příliš mnoho energie. Ta by měla směřovat především do vyhledávání a rozvíjení činností, které děti baví a jdou jim. Když bude dítě pracovat na tom, co ho baví, získá potřebu a sílu překonat i ty protivné věci, které mu nejdou.

Tuto radu jsem dal i mamince Petra: Nadchněte ho pro psychologii. Rád ho seznámím se svým bratrem, který je psycholog. Když zjistí, že tohle je to, co chce, začne vidět i důvod, proč je potřeba se prokousat matematikou.

Tomáš Chrobák je učitel matematiky a tělesné výchovy na druhém stupni ZŠ Baška nedaleko Frýdku-Místku. Je členem Národního kabinetu matematiky, vyučuje a lektoruje Hejného metodu. Věnuje se mentoringu, píše články o výchově a vzdělávání, vymyslel a organizuje projekt Sobotní škola hrou. V létě pořádá stanové tábory v lesích u řeky. Je jedním z deseti finalistů letošní soutěže o nejlepšího učitele Global Teacher Prize. Dříve velký sportovec, dnes především dvojnásobný táta.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.