Tomáš Vokáč: Současné přijímací zkoušky jsou trápením dětí, rodičů i škol
„Veškeré to utrpení už za týden skončí. Konečně budeme mít volný víkend s rodinou“, říkal mi nedávno jeden známý, jehož dítě se intenzivně připravuje na přijímací zkoušku na střední školu. Slzy, pláč, křik, odříkání, nervozita, nekonečný tlak nebo neadekvátní očekávání rodičů. Děti, které o víkendu místo pohybu a odpočinku chodí na osmihodinové doučování, za které vystresovaní rodiče platí horentní sumy agenturám, v nichž doučují bývalí zaměstnanci státu.
Deváté třídy sloužící jako „pouhé“ přípravky na jednotnou přijímací zkoušku. Panika mezi rodiči, aby vůbec někam své ratolesti „upíchli“. Žáci hlásící se na školy, které je nezajímají, kvůli naději na snadné či alespoň nějaké přijetí. Nálepkování a segregace dětí na ty nadané a ty k ničemu se strašlivou socialistickou logikou oddělení zrna od plev, o němž si lze číst v mnoha internetových diskusích. Dospělí poučující ostatní, že s nimi se taky nikdo nemazlil a že podobný stres a tlak, který klademe na děti, je zocelí a v budoucím životě jim jenom prospěje. To vše je bohužel smutná realita českého vzdělávacího systému a jeho konzervativního způsobu ověřování výsledků.
Tento systém testování, ve kterém i přes excelentní výkon nemáte jistotu přijetí na vysněnou školu, zásadně narušuje wellbeing dětí a mladých lidí. A nejen jich, ale i rodičů, a v konečném důsledku i mnoha dalších aktérů vzdělávání včetně škol samotných. Současná podoba přijímacích zkoušek je neudržitelná, a to obzvlášť v kontextu probíhajících změn ve vzdělávání, které míří ke školám jako komunitním centrům vzdělanosti. A to si ještě ani neumíme pořádně domyslet, co se vzděláváním udělá rychle pokračující digitalizace skrze umělou inteligenci!
Systém si navíc zahrává se studijním potenciálem žáků a studentů a jejich touhou poznávat a učit se, která bude zcela zásadní pro jejich budoucí šťastný život a uplatnění.
Přijímačky, jak je známe, vystavují děti zbytečnému, neadekvátnímu stresu a obavám z neúspěchu. Jsou postavené na hledání chyb, záměrně složitém zadávání úkolů, nadstavbové látce, která se ve školách neprobírá, a časovém tlaku na splnění zadání. Primárně ověřují znalosti, méně již dovednosti, a již vůbec žádným způsobem hodnotové postoje, nadšení a zápal žáků pro další aktivity. Zásadně rozšiřují nerovnosti mezi dětmi ze znevýhodněného prostředí, protože rodiny ze sociálně slabší třídy, ale mnohdy i z té střední, si nemohou dovolit platit vysoké náklady na přípravné kurzy. Školy nerovnoměrně připravují žáky na přijímací zkoušky například tím, že pokud žák nemá možnost účastnit se olympiád, je vystaven bodové penalizaci již od samého začátku přijímacího řízení. Systém si navíc zahrává se studijním potenciálem žáků a studentů a jejich touhou poznávat a učit se, která bude zcela zásadní pro jejich budoucí šťastný život a uplatnění. Neztratit zápal učit se bude klíčové, protože naše děti míří do světa, kde podle odhadů expertů 65 % pracovních profesí dnes ještě ani neznáme.
Pro důkazy, že současný systém testování je přežitý, není nutné chodit daleko. Podle výzkumu OECD z roku 2017 ze 72 zemí na 540 000 studentech celých 66 % z nich cítí obrovský stres ze špatných známek, 59 % se bojí přílišné obtížnosti testů a 55 % studentů má velkou obavu z testování, i když jsou dobře připraveni. Tento i mnohé další průzkumy, které se celosvětově počítají na desítky, se vzácně shodují. Říkají, že stres, pod kterým často děti studují, a obava ze zkoušek a testování snižuje jejich školní výsledky a motivaci k další práci a zvyšuje riziko předčasného odchodu ze školní docházky. Z dlouhodobého hlediska pak veškeré obavy žáků a studentů kolem testování snižují pravděpodobnost na získání odpovídajícího a udržitelného zaměstnání. Mají negativní vliv na schopnost studentů učit se a přijímat nové podněty a na studijní výsledky samotné. Zvyšují riziko vzniku depresí, úzkostí, poruch spánku; narušují duševní zdraví a wellbeing, můžou vést k užívání návykových látek.
Nepřeháním. Nárůst duševních problémů u dětí a mladých svět dospělých často nereflektuje či bagatelizuje. Pomysleme na všechna traumata a kritické situace, kterými si děti a mladí lidé museli v posledních třech letech projít. Jsem si jistý, že jim opravdu nemusíme stavět do cesty další faktory stresu, strachu a narušení jejich wellbeingu v podobě současného testování, o jehož efektivitě, relevantnosti a účelnosti panují značné pochybnosti.
Tomáš Vokáč vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze. Je členem pracovní skupiny Wellbeing v rámci Partnerství pro vzdělávání 2030+. Je také výkonným ředitelem Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu v České republice.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
