Dana Moree: Kde jsou hodiny? Zamyšlení nad průběhem přijímacích zkoušek

Relativně rychle jsme změnili strukturu, tedy počet přihlášek, způsob jejich odevzdávání a další (což je bezesporu důležité). Ale opět jsme – jako už tolikrát – zapomněli na kulturu. Letošní přijímací zkoušky totiž ukazují, že změna struktury, tedy zjednodušeně toho, CO děláme, nefunguje bez změny kultury, tedy také toho, JAK to děláme.

A tak si dovoluji přinést několik střípků z toho, co letošní deváťáci v pátek a pondělí zažili. Ale nejdřív trocha kontextu. Devátá třída se stane obdobím, kdy jsou děti po dobu několika měsíců vystaveny enormnímu tlaku. Máme tu silné ročníky, takže pravděpodobnost, že se nedostanu, je velká. Ti, kterým to rodiče zaplatí, ve volném čase dřou na kurzech přijímaček nanečisto, a ti, kteří si to dovolit nemohou, tuší, že nemají šanci. Tím to ale nekončí, protože bez ohledu na to, jak poctivě se kdo připravuje, rozhodne o výsledku jeho momentální kondice, kterou má předvést v rámci 2 x 2 hodin. Když už děti vystavujeme takovéto situaci, mohlo by být užitečné alespoň zorganizovat tyto dvakrát dvě hodiny tak, aby mohly děti maximálně zúročit to dobré a minimalizovat neúměrný stres, který – jak víme – může paralyzovat výkon (v případě pochybností doporučuji knihy od Gabora Maté, Bessela van der Kolka a dalších). 

A teď ty slíbené střípky. Šacování u vchodu. Pod šacováním si musíme představit fyzickou kontrolu kapes – u dětí v pubertě! Hodiny. V mnohých třídách nejsou hodiny a děti nesmí mít na ruce ani hodinky s ručičkami. To, že nesmí mít mobily a chytré hodinky, je logické. Ale hodinky s ručičkami? U hodin je vůbec potřeba se zastavit. Součástí přípravy dětí je i práce s testovým způsobem uvažování. Děti se učí jednat strategicky, vybírat otázky, které zvládnou, učí se hospodařit s časem, jsou nadrcené v určitý časový moment přejít k jinému typu otázek – přijímací zkoušky už dávno nejsou jen o znalostech a dovednostech, ale také o time managementu. K takto naučeným strategickým dovednostem děti ale potřebují – hodiny. Nebo alespoň hodinky, aby mohly osvojené dovednosti využít a v čase si dobře práci rozložit. Jenže navzdory tomu, že se to v přípravných kurzech učí, hodiny nejsou v každé třídě, děti je mít nesmí, a když se jich dožadují, dostanou odpověď, že v instrukcích je jasný pokyn – bez hodin. Slabší povahy se zhroutí rovnou, silnější bojují. Moje otázka z perspektivy člověka, který se dlouhodobě vzděláváním zabývá, je, co vlastně v tu chvíli testujeme? Za mě především odolnost vůči stresu. Ale pojďme dál.

Je logické, že ve třídách je třeba zabránit opisování, aby byla zachována spravedlnost. Jenže občas ve stresu vypoví službu třeba střevní peristaltika. Jenže na záchod se nesmí za žádnou cenu. Před očima ostatních, bez ohledu na to, že je dotyčnému viditelně zle. Může jít, ale s tím, že se už nemá vracet. Právě prohrál. Kvůli vlastním reflexům, které, jak víme, vůlí ovládat nelze.

A pak přijde přestávka. Jenže některým dětem už je z toho všeho tak zle, že kolabují – brečí, omdlívají…nikde nikdo. Žádný dospělý, který by nabídnul alespoň laskavé slovo nebo povzbuzení, neřkuli sklenici vody a důstojné zacházení. Děti si musí pomoct samy, aby mohly pokračovat v přijímacích zkouškách.

Zní to jak z jiného století, a přesto se to vše stalo – 12. 4. 2024.

V posledních měsících se hodně hovoří o psychickém zdraví dětí, které se zhoršuje, sebepoškozování, zvýšeném počtu sebevražd. Současné děti zažily dva roky v izolaci kvůli covidu, další vlnu nejistoty kvůli vysoké inflaci a válce za humny, většina z nich řeší, že jsou generací nula – tedy první generací, která ví, že kvůli klimatické změně bude kvalita jejich života pravděpodobně horší než jejich rodičů. Mluví o tom celkem otevřeně, stačí jim dát příležitost.

Pro většinu dětí jsou přijímací zkoušky navíc prvním reálným setkáním se systémem – tedy se společenským kontextem, který je obklopuje, a do kterého chceme, aby dorostly, a dokonce ho po nás převzaly. Moc bych přála jim i nám, aby v rámci tohoto setkání mohly zažít nejen spravedlnost, ale i srozumitelnost (když mě někdo učí time management, mám k dispozici hodiny), laskavost (když je mi zle, někdo mi pomůže) a důstojné zacházení (cizí člověk mi nesahá na veřejnosti do kapes).

Kdybychom dokázali zařídit školy, kde děti budou moct zažívat i respektující a podpůrné prostředí, možná by měly větší ochotu dívat se na svět kolem s nadějí. Možná by se méně zavíraly na záchodech a řezaly se. A možná bychom si s nimi mohli užít víc chvil, které jsou zkrátka ty dobré.

Autorka není matkou žáka deváté třídy.

Dana Moree vystudovala pastorační a sociální práci a obecnou antropologii na Karlově univerzitě v Praze, svůj doktorský projekt obhájila na Univerzitě Humanistiky v Utrechtu. Pracuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, věnuje se interkulturní pedagogice a divadlu utlačovaných. Je spoluzakladatelkou Divadla 2na3.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.