Učitelka angličtiny chtěla dát všem prvňákům na vysvědčení jedničku, ale třídní byla proti. Příběh z „romské“ školy

Učím teprve od října, vystudovala jsem šestileté gymnázium a pak vysokou školu, neučitelský obor. Angličtinu jsem se naučila mimo jiné během pobytu v USA. Mám tetu učitelku, učí už dvacet let, ale já se na učitelskou dráhu nechystala. Až donedávna jsem pracovala jako laborantka, ale postupně mi to úplně přestalo dávat smysl. Dělali jsme velkou spoustu naprostých zbytečností. Právě ten smysl, pocit užitečnosti, to mě přivedlo do školy. A náhoda to tak chtěla, že kamarádka, která pracovala v této škole, potřebovala za sebe záskok po dobu mateřské, a tak jsem nastoupila místo ní. Pedagogické vzdělání si dodělávám.

Škola, kam jsem nastoupila, je „vyhlášená“. Asi 40 % žáků jsou Romové. Do čeho jdu, jsem věděla, do školy chodil můj nevlastní bratr. Učí se mi tu vlastně celkem dobře, až na jednu třídu, 6.B., tam to je dost drsné. Na druhém stupni jsou už děti velmi nemotivované, žádná touha po vědění.

1.-2. třída jsou ale ještě docela nadšené, 4.-5. – tam je to tak půl na půl, a krize nastává tak od 6. třídy. Do 6.B. při slučování tříd spadlo několik hodně zlobivých žáků i pár propadlíků, při hodině na sebe řvou, neudrží pozornost.

A teď co mě trápí. V 1.B - mám tam převážně romské děti – jsem před pololetní klasifikaci a třídními schůzkami napsala jako předběžné známky všem jedničky. Ale třídní učitelce se to nelíbilo a vytkla mi to. Podle ní není možné, aby žák, který má u ní pětky snad ze všech předmětů, měl z angličtiny za jedna. Řekla mi, abych mu tam prostě napsala trojku a ostatním (alespoň některým) dvojky. Většina těch dětí opravdu nepatří mezi nejchytřejší, přesto je mi to proti srsti, psát jim jiné známky než jedničky. I ti nejhorší z nich jsou schopni mi anglicky říct alespoň nějaké barvy, zvířátka, členy rodiny. Napočítat anglicky do deseti umí všechny děti.

Pro mě je úspěch to, že po mě opakují, že si rádi zpívají anglické písničky a podobně. Prý bych měla nekompromisně známkovat alespoň výslovnost, ale copak to jde, když půlce z těch dětiček momentálně chybí přední zuby?

Já vím, že dětem, které mají trojky, čtyřky, pětky, bude nějaká dvojka z AJ úplně fuk, ale přesto jim je dávat nechci... Napsala jsem si o radu do jedné učitelské skupiny na Facebooku a tam mi vesměs všichni dávají zapravdu. Nechci dělat zbytečné rozbroje, ale taky nechci jít proti svému přesvědčení.

Po domluvě s třídní učitelkou jsem tedy ještě děti "přezkoušela" ze slovíček, která jsme se spolu učili. Znovu jsem se tak přesvědčila, že si opravdu každé dítě alespoň něco málo pamatuje a to považuji za úspěch. Hlavní kritérum pro mě nakonec je to, že děti angličtina baví a že se zapojují do aktivit v hodině. A to i ten zmíněný zlobivý kluk, při přezkoušení se hlásil ostošest a ze sedmdesáti procent odpovídal správně.

Angličtina v první třídě je nadstandard a myslím, že mým úkolem je, aby si žáci k tomuto předmětu vytvořili dobrý vztah. Rozhodla jsem se tedy, že je nebudu demotivovat špatnými známkami, a všichni ode mě dostanou k pololetí jedničku. Kdo učí nějaký cizí jazyk u takto malých dětí, sám jistě dobře ví, že je nelze hodnotit stejně jako ty starší. S angličtinou se teprve seznamují a v tuto chvíli je to o tom, aby se u nich vytvořily dobré základy a chuť se angličtinu dál učit.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.