Učitelská vrba: Inkluze mi nahání hrůzu a vyčerpává mě
Četla jsem váš článek o pravítkách v matematice… Je to přesně tak. Ještě nebylo zmíněno, že pobíhám mezi dětmi se šroubovákem a spravuji kružítka. Kolegyně zavedla - a já pokračuji v jejích stopách – erární sáček s potřebami na rýsování. Máme v něm dvě pravítka, kvalitní a funkční kružítko, dvě pentilky s tuhami, náhradní tuhy do kružítka, úhloměr a gumu. Po každé hodině musíme hlídat, jestli nám někdo něco neodnesl, ale pořád je to lepší než řešit, že jsou ve třídě děti, které nemají s čím pracovat.
Ale proč píšu. Jsem letos plná... inkluze. Téma, které mám potřebu pořád sdílet. Nahání mi hrůzu a vyčerpává mne. Mám za sebou hromadu školení, většinou naprosto k ničemu. Odborníci na dané téma, kteří se ničemu jinému nevěnují, odborníci na jednotlivé druhy děti, kteří vidí jen zájmy těchto dětí... A mezi nimi já.
Vystudovala jsem matematiku, mám pěkné vztahy s dětmi i s rodiči. Přesto se cítím jako naprosto bezvýznamný článek v kupě něčeho, co se bojím identifikovat. Ve své hodině, kde bych měla učit dejme tomu Pythagorovu větu, řeším problémy s psychiatrickým pacientem, který je agresivní a vůbec nerespektuje svého asistenta. Já jsem jediný člověk ve škole, na kterého reaguje. Bohužel když tam nejsem, hromadí se slovní agrese vůči slabším článkům kolektivu, takže místo matematiky řeším, jak se ve třídě chovat.
Dále mám žáky na hranici i pod hranicí vzdělavatelnosti, takže s těmi musím pracovat... Individuálně? Mám 25 dětí ve třídě. Snažím se ze všech sil, aby tyto děti zažily úspěch, byť je postaven na chabých základech. Je mi jich líto, umím si představit, jak jim je. Dále bych mohla řešit další a další skupinky, či jednotlivce....
Místo, abych učila Pythagorovu větu, musím řešit problémy s psychiatrickým pacientem, který je agresivní a vůbec nerespektuje svého asistenta.
Dnes jsem absolvovala - tento týden již třetí - školení spojené s inkluzí. Dvě z toho byla do šesti večer. Kdy se mám potom připravovat na hodiny? Do toho nemalé hromady papírů spojené s inkluzí, které mě za ty dva měsíce od začátku školního roku dostaly téměř do stavu vyhoření.
Přece nikdo nevyčleňoval zdravotně postižené (jsme malá škola a bezbariérový přístup máme, měli jsme i vozíčkáře, který to však měl v hlavě v pořádku, dále taky holku s amputovanou nohou), dyslektiky, a další žáky s SPU, ale pokud bylo vyhodnoceno, že klasickou školu zvládnou. Ale teď? Dali jsme rodičům do rukou zbraň, která není postavena na zdravém rozumu, ale na podpoře pohodlnosti rodičů. Dítě, dle mého, není na prvním místě. Nebylo by dítěti s autismem líp v malopočetné třídě, kde nedochází k tolika konfliktům a je mu vše přizpůsobeno?
Je to už poněkolikáté, co někam píšu. Už nemůžu. Viděla jsem spoustu detektivek a nebude ze mne detektiv. Stejně tak po jednom školení o nadaných dětech ze mne nebude odborník na tyto děti. Každý mi doporučuje hromadu knih, hromadu odkazů na internetu... Já chci ale dělat to, co umím já. A na to potřebuji taky čas.
A do toho, možná překvapivě... Mám dvě děti a potřebuji i čas pro sebe - jak nám bylo doporučeno na školení o tom, jak předejít syndromu vyhoření.
Prostě není v mých silách být odborník na vše....
Vrbě se svěřila: Ludmila Ševčíková, učitelka matematiky, třídní VII.A a výchovná poradkyně na ZŠ Ostrava - Michálkovice
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
