Učitelská vrba: Učím děti s hendikepy. Okamžitě vycítí, co se ve mně děje

Verunčina maminka se nakonec rozhodla dceru do Základní školy v Sedlčanech. Já jsem šla s ní a pracuji tam nyní jako učitelka. Tato škola je součástí sítě speciálních škol a slouží vzdělávání dětí s lehkým a středně těžkým mentálním postižením z našeho regionu. Má malotřídní charakter, v současnosti máme 34 žáků ve 4 třídách. Moje třída je určena pro děti s těžším mentálním postižením.

Momentálně máme ve třídě celkem šest dětí, od středního po těžší mentální postižení, často v kombinaci s více vadami. Spolu s námi je ve třídě ještě asistentka pedagoga. Pro děti je velmi důležitý vztah, jaký mezi sebou máme. Jsou nesmírně citlivé a vnímavé k jakémukoli výkyvu nálady. Pokud přijdeme já nebo asistentka Péťa ráno do třídy smutné, okamžitě to poznají, a obejmou nás. Stejně reagují v situaci, kdy poznají, že jsem už zoufalá a nevím si rady, jak jim probírané téma více přiblížit, když cítím, že se míjíme. To se většinou Verčin bratr Adam zvedne z lavice, běží mi dát pusu a říká „neplakej, Jano“.

Je důležité, abych byla autentická, pro ně transparentní a skutečný člověk. Musím pečlivě vážit každé slovo, neboť na všechno reagují a představují si to přesně tak, jak je to řečeno. Neustále se tak musím ptát sama sebe, zda je moje otázka nebo požadavek srozumitelný. Třeba když se zeptám „jaký máš dneska den?“, dozvím se: „úterý“. Nebo když jsem se jednou snažila na škole v přírodě Barče vysvětlit, že už obědvala a že teď bude večeře, povídám: ráno snídáš, v poledne obědváte, no a večer?  „Večer se pije gambrinus.“ Podobných vtipných historek mám plný sešit.

Rozdílnost dětí se často zaměňuje za nedostatky, které je potřeba napravovat. Mě nezajímá, jaké IQ má které dítě. Na hendikepy svých žáků nehledím jako na překážku, ale spíše jako na zajímavou výzvu. Snažím se hledat silné stránky každého z nich a rozvíjet jejich potenciál. Chybu bereme jako samozřejmou součást učení.  Za léta práce s dětmi jsem si uvědomila, jak důležitý - a bohužel často přehlížený - je právě dětský pohled. Moje děti potřebují být hlavně přijímané. Mám vypozorováno, že nejvíce se naučí, pokud si mohou samy vybrat, co budou dělat. Důležité je reagovat, když projeví samy zájem. Nenutím je do aktivit, na které nejsou vývojově připraveni. Respektuji individualitu a vlastní tempo každého z našich dětí. Společně vyrábíme pomůcky a třeba na počítání využíváme předměty okolo nás. Snažíme se, aby vše bylo co nejsnáze představitelné a pochopitelné.

Letos máme téma Cesta kolem světa. Prohlížíme knížky, učíme se hledat v mapách, zařazujeme, kam patří které zvíře nebo rostlina, čteme si pohádky z různých koutů světa, zajímáme se o dopravu a vaříme si typická jídla. Snažím se, aby všechno, co děláme bylo k užitku a aby děti zažívaly pocit úspěchu. Mají také dost kontaktů se se svými spolužáky z ostatních tříd, přestávky tráví všichni společně na školní zahradě. Všechny ostatní akce školy včetně školy v přírodě podnikáme společně s ostatními.

Dětství je příliš krátké, tak bych ráda, aby si ho užili. Hodně třeba dbáme na to, aby trávili co nejméně času v lavicích. Máme moc hezké a hluboké vztahy, což asi vůbec není samozřejmé. Mám hezkou práci.

Vrbě se svěřila: Jana Vlková, učitelka speciální ZŠ Sedlčany

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.