Ve vietnamském Saigonu už se děti vrátily do škol: první dny se testovaly znalosti, ale neznámkuje se. Na různá omezení si školáci zvykli rychle

Co jsem mohl pozorovat, tak Vietnam reagoval na šíření koronaviru jako jedna z prvních zemí a první kroky vláda udělala hned po největším asijském svátku - lunárním Novém roce, který končil 31. ledna. Jako první se uzavřely školy - po prázdninách, které tento svátek doprovázejí, už se děti do škol nevrátily.

Následovalo další zpomalování veřejného života, byznysu, cestování i zábavy. Což nakonec znamenalo téměř třítýdenní „lockdown“, kdy mimo potravin nebo lékáren bylo zavřeno úplně vše. Na veřejnosti se nesměli shromažďovat více než dva lidé, přestaly jezdit autobusy i taxíky. Roušky se v tomto regionu kvůli horší kvalitě vzduchu nebo prachu při jízdě na motorce nosí běžně, takže jejich povinné zavedení znamenalo jen to, že je začali nosit cizinci. Před vstupem do každé budovy se měřila teplota.

Omezeno bylo také fungování firem, takže já jsem pracoval dva měsíce z domova. Vláda aplikovala a stále aplikuje trackování nakažených: každý, u koho byl zjištěn virus, musel projít detailním dotazníkem, zjišťujícím, kde byl, s kým se potkal a co dělal. Tyto údaje byly následně zveřejněny v médiích a na sociálních sítích, a všichni, kdo se mohli s nakaženým potkat, se museli přihlásit.

Podle toho se potom uzavíraly restaurace, obchody nebo domy, kde byla zaznamenána nákaza. Lidé s přímým kontaktem s nakaženým byli rovnou odvezeni do karantény, ti, co mohli potkat někoho, kdo potkal nakaženého, nastoupili povinnou čtrnáctidenní karanténu doma, hlídanou armádou. Tento přístup - zdá se - zafungoval a Vietnam udržel v oficiálních číslech nemoc pod kontrolou.

Škola je na práci online zvyklá, děti taky

Reakce školy se nám zdála skvělá. Naše děti chodí do mezinárodní školy, kde neexistuje frontální výuka. Děti se učí primárně projektově, s důrazem na technologie, prezentace, sebeprofilování, schopnost mít a obhájit vlastní názor. Nebiflují se žádné letopočty ani definice nazpaměť, učí se, kde a jak hledat informace, jak s nimi pracovat, jak je ověřit, prezentovat ostatním a diskutovat o nich. Proto i ve škole děti už od třetí třídy denně používají iPady, každý žák má svůj Google účet. Všechno mají dávno nastavené a na online výuku jsou zvyklé, takže se prostě jen všechno přesunulo ze školy do domácností.

Škola nám nasdílela přístupy do různých aplikací a databází (např. RazKids, Epic!, Britannica, BrainPop a další), nebo sdílela učební materiály z Youtube, Khan Academy a dalších volně dostupných zdrojů. Komunikace probíhala přes emaily, aplikaci SeeSaw, denně měly děti jeden nebo dva videohovory přes Google. Učitelé dělali přípravu na denní bázi a přes e-mail a aplikaci sdíleli rodičům a dětem.

Online se vyučovala především matematika, čtení, psaní a předmět, který by se dal nazvat česky „poznávání“. Z dalších předmětů jako je Umění, Hudba, Knihovna nebo Sport byly úkoly volitelné. Většinou video s krátkou zprávou od učitele a návodem, jak na to, a dále seznam zdrojů online i offline, kde se dají čerpat informace. Každý úkol doprovázely kontakty na učitele a jejich časové možnosti, kdy můžou s žáky něco individuálně konzultovat. Všechny výstupy jsme posílali do školy e-mailem nebo přes aplikaci, od učitelů se vracel feedback na každý úkol.

Udržet kontakt. A meditovat

Bylo znát, že cílem učitelů je mimo jiné držet děti v kontaktu, takže nahrávali různé videovzkazy, doporučovali meditace… Je třeba dodat, že meditace jsou tady běžnou součástí výuky, obvykle se jimi začíná školní den.

Naše děti chodí do KG (předškolák) a Grade 5 (poslední ročník 1. stupně), tak jsme mohli pozorovat, že přístup školy byl stejný napříč všemi ročníky. Na nový online režim se děti adaptovaly rychle, i mladší pětiletý syn si oblíbil videohovory a každý den se na ně těšil. Jejich obsah se lišil podle věku – u předškoláků to byla taková škola hrou, nebo paní učitelka něco předčítala, a pak k tomu kladla dotazy. Starší žáci měli čtyřicetiminutové hovory vždy na nějaké téma, přečetli si třeba společně článek a potom o něm spolu diskutovali, nebo měli za úkol napsat krátký esej třeba na základě obrázku anebo o tom, jak by řešili určitý problém.

Starší dcera je oficiálně pořád žačkou své dřívější české třídy, a tak toho teď využila a učila se se svými někdejšími spolužáky na dálku. Primárně češtinu, aby ji nezapomněla, částečně i přírodovědu a vlastivědu. I v ČR máme štěstí na skvělou třídu a paní učitelku – online výuku vedla přes Google Classroom a Zoom, takže se dcera mohla připojovat i na videohovory, což pro ni bylo fajn zpestření.

První dny po návratu se testovaly znalosti – ale žádné známky

Školy se otevřely 3. května a byl doporučen postupný návrat od nejstarších k nejmladším. Starší dcera tedy nastoupila 8. května a syn o deset dní později. Vše je dobrovolné, pokud se rodiče necítí na návrat svých dětí do školy, tak nemusí. Škola stále drží online výuku, i když v hodně omezeném režimu. Podle čerstvých informací od ředitele je ve třídách osmdesát až devadesát procent žáků. Ti, kdo nepřišli, jsou asi převážně z rodin, které s nástupem koronaviru odjely z Vietnamu a ještě se nestihly vrátit, nebo nechtěly riskovat povinnou vládní karanténu v některém ze záchytných zařízení, většinou armádních.

První dny ve škole se u starších dětí hodně testovaly znalosti. Známky nedostávají, každý žák má vlastní cestu a nejsou mezi sebou srovnáváni, spíš chtěli mít učitelé přehled, jak kdo doma s učivem postupoval a jestli třeba někdo úplně nezaspal.

Na omezení, která teď ve škole jsou, si děti zvykly rychle

Ve školách jsou zatím povinné roušky, ale vypadá to, že se od nich bude pomalu ustupovat. Rodiče nesmí do školy, žáci jdou sami od brány, měří se teplota, rozdává dezinfekce, všude jsou po zemi nalepené pásky s minimálními rozestupy, v tuhle chvíli už jen metrové, dřív to bývaly dva metry. Žáci mají zatím zakázaný pohyb mimo učebny, to znamená žádné hraní před a po škole, toto je hodně hlídané. Je zrušen tělocvik, plavání i veškeré zájmové kroužky. Kantýna funguje omezeně, děti si musí nosit vlastní jídlo, ale během týdne by se to mělo začít vracet do normálu. Právě zavřená kantýna a bar, kde si mohou kupovat freshe a smoothie, je asi to, co našim dětem vadí nejvíc, tedy krom omezených kontaktů se spolužáky. Na ostatní věci si zvykly překvapivě rychle.

Postupně se uvolňuje i veřejný život, lidé se vrací do kanceláří, otevírají se další obchody a podniky, zatím snad vyjma kin nebo karaoke barů. Stále jsou zakázány hromadné akce včetně sportovních. Roušky na veřejnosti jsou stále povinné a některé obchody pořád drží měření teploty. Obnovuje se vnitrostátní doprava, začínají létat vnitrostátní linky a vláda dokonce zvažuje otevření hranic, protože si uvědomuje, že bez návratu turismu se ekonomika nerozhýbe.

Celkově byly děti doma od 3. února do 8. května a já s nimi na homeoffice. Občas to bylo náročné a nemůžu říct, že vždy v klidu, ale jsem rád, že jsem měl možnost víc poznat každodenní výuku, škola byla velmi otevřená a rodiče viděli úplně pod pokličku. Bylo to cenné období, ale doufám, že se nějakou dobu nebude opakovat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.