Zahájení školní docházky je jako malá svatba, popisuje česká matka z Berlína

Nástup dítěte do první třídy se bere v Německu velmi vážně a oslavy s tím spojené jsou srovnatelné se svatbou. První sobotu před nebo po tomto důležitém datu neseženete místo v restauraci. Městské parky, zoologické zahrady, hřiště i zábavní parky jsou plné balónků, barev a dětí, které tu se svojí širokou rodinou – s babičkami, strýčky či vzdálenými sestřenicemi – slaví svůj velký den. Není to levná legrace. Některé rodiny si na to dokonce najímají catering nebo si pronajímají nafukovací skákací hrady. Dopoledne tomu předchází oficiální ceremonie ve škole, ze které děti odcházejí s velkým kornoutem naplněným školními pomůckami a dalšími překvapeními, ať už sladkostmi, nebo hračkami. Kornout i jeho obsah zajišťují rodiče. Mohou jej zakoupit nebo vyrobit, případně i ušít. 

Ovšem není to jediný kornout, který dítě dostane. Různé instituce jako například muzea nebo zoologické zahrady pořádají v tomto týdnu speciální dny pro nastávající prvňáky a jako dárek je samozřejmě opět kornout s nějakou pozorností. Stejně tak malý kornout naplněný čímkoliv, třeba i sladkostmi, je milou pozorností například i od sousedů nebo přátel dítěte. 

Synovi jsme tenkrát kornout koupili hotový. O možnosti jej vyrobit jsme ještě nevěděli. V případě dcery jsme již byli kreativnější a jeho zdobením (vyráběli jsme mořský svět) strávili s manželem několik večerů. Obě oslavy jsme pojali jako piknik, na který přijela z Čech babička a na který si děti pozvaly své kamarády ze školky. Jedné maminky jsem se zeptala, co s těmi kornouty pak vlastně dělají. Smála se, že ten její je už třicet let někde u rodičů na půdě. Přemýšlím, kde vlastně jsou teď ty naše dětské. Nejspíš také někde ve sklepě. Nicméně náš německý příběh začal ještě o něco dříve než s kornoutem.

Do školky bez znalosti jazyka

Psal se pozdní podzim 2016 a náš tehdy šestiletý syn Daniel měl za necelý rok nastoupit do první třídy v Praze. V diáři jsme měli zaznamenané dny otevřených dveří všech škol v okolí našeho bydliště a sháněli veškeré informace a zkušenosti rodičů.

Pak přišel telefonát. Zaměstnavatel manželovi, který pracuje jako fotograf pro mezinárodní tiskovou agenturu EPA, nabídl pracovní pozici v Drážďanech. Nerozmýšleli jsme se dlouho. Výzvu zkusit žít v zahraničí jsme přijali a za dva měsíce jsme byli přestěhovaní.

Začátky nebyly jednoduché. Neuměli jsme řeč, nikoho jsme ve městě neznali a hlavně — syn měl za pět měsíců nastoupit do základní školy, přičemž zápisy proběhly již před půl rokem. Ještě z Prahy jsme si dohodli schůzku ve spádové škole, o které jsme neměli prakticky žádné informace. Paní ředitelka neskrývala pochybnosti. Měla k tomu logický důvod. Daniel ji dokázal německy pouze pozdravit a říct, jak se jmenuje. Cizí řeč by se nejrychleji naučil v dětském kolektivu, jenže sehnat místo ve školce je i pro místní velké téma. Většina rodičů si jej rezervuje ihned po narození potomka.

Rodiče v Německu ostatně nezůstávají s dítětem dlouho doma. Do práce se obvykle vracejí po roce nebo roce a půl. Stát se jim v tom snaží pomáhat a každé dítě ve věku od jednoho roku do tří let má zákonný nárok na místo v některém ze zařízení.

Téměř každá školka má vedle sebe i jesle. V některých případech jsou dokonce třídy smíšené, takže se školkové děti starají o batolata. Ostatně – povinnosti, tolerance a respekt patří v Německu k základům výchovy, a to je právě vidět už i v předškolních zařízeních. Neexistuje, aby ani to nejmenší dítě po příchodu do školky nepozdravilo a nepodalo učiteli ruku. Děti si samy nandavají na talíř jídlo nebo stelou postele k polednímu spánku. Konflikty musejí vyřešit pod dohledem vychovatele samy. Našeho syna jeho učitelka Ulrike uvedla se slovy, že je cizinec, který neumí německy, a vyzvala děti, aby mu říkaly, jak se jednotlivé věci nazývají s tím, že on jim pak může říct, jak se to řekne česky.   

Vedle jeslí mají rodiče možnost svěřit své děti do rukou nějaké Tagesmutter neboli denním matkám. Jsou to profesionální chůvy, které si nejčastěji přímo ve svých bytech zřídily podle jasně daných norem alespoň jednu místnost, kde se starají o maximálně pět dětí. V ideálním případě se z nich skutečně stávají druhé matky. Pokud pracující rodiče neseženou místo ve školce nebo v miniskupince, místo jim musí zajistit úřad. V krajním případě je obec povinna proplatit rodičům náklady na soukromou péči.

Nevím, zda to bylo díky naší zoufalé situaci, náhodě nebo to s nedostatky míst není tak horké, jak se říká, ale do dvou dnů jsme sehnali místo v nedaleké školce s tím, že se za další měsíc a půl uvolní místo i pro naši tehdy čtyřletou dceru Sofii.

Poplatky za jesle i školku jsou různé. Pohybují se od 70 do 200 euro za měsíc, tedy v přepočtu 1700 až 5000 korun. Odvíjejí se od počtu dětí nebo příjmu rodičů. Na druhou stranu v Německu má každé dítě nárok na dětské příspěvky (Kindergeld), které stírají nejen poplatky za školkovné, ale třeba i za stravování.

A mimochodem – přestože práce ve školkách není ani tady lukrativním zaměstnáním, převyšují na rozdíl od Česka platy vychovatelů průměrnou mzdu a snad i to je důvodem, proč tuto práci vykonává stále více mužů. Zatímco v Česku je mužů mezi vychovatelkami jako šafránu, v Německu jsou vidět skoro v každé školce i v družině.

Nekonečné čekání na školu

Na rozdíl od České republiky není v Německu předškolní výuka povinná, ale to pouze za předpokladu, že dítě umí německy. 

Následná povinnost školní docházky se různí podle jednotlivých spolkových zemí. Někde se týká již pětiletých dětí, jinde lze nastoupit až v sedmi letech. Stejně tak je různá doba trvání základní školy a délka některých prázdnin. Společné mají ale jedno — domácí vzdělávání je na celém území Německa zakázané. 

Rodiče si mohou vybrat ze škol státních nebo soukromých, které bývají často církevní, případně nějak zaměřené. Po zápisu, který probíhá na přelomu srpna a září, se pak čeká nekonečně dlouho na rozhodnutí o tom, do které školy a třídy bylo dítě zařazeno. Zpravidla se to rodiče dozvědí až koncem května nebo začátkem června následujícího roku.

Nekonečné čekání bylo pro nás psychicky velmi náročné, protože jsme žili v nejistotě, zda vůbec náš syn nastoupí do první třídy, nebo mu nařídí odklad. Ten rok by pak musel strávit ve speciální třídě, která je zaměřena na děti s němčinou jako druhým jazykem.

Tou dobou už našeho Daniela každý týden navštěvovala ve školce speciální pedagožka se zaměřením na děti, jejichž mateřským jazykem není němčina. Právě její posudek mu dal zelenou. A skutečně přišla pak koncem května tlustá obálka s oznámením o přijetí do běžné třídy a s ní i obrovská úleva.

Potvrdilo se tím, že se děti učí v přirozeném prostředí cizí jazyk neuvěřitelně rychle. V podstatě do jednoho roku už uměly obě naše děti mluvit na takové úrovni, že nebylo ani podle přízvuku a slovní zásoby poznat, že němčina není jejich mateřským jazykem.

Pro nás tak vzešel nový úkol — uchovat jim češtinu. Být pouze českou rodinou, která mluví doma česky, zdaleka nestačí. Slovní zásoba i jazykové schopnosti by se rychle zhoršovaly. Proto dětem stále denně předčítáme z českých knih a pouštíme jim dětské rozhlasové hry. Naši příbuzní je pravidleně zásobují knihami a dětskými časopisy. Velkou motivací jsou také každoroční srovnávací zkoušky z českého jazyka v naší kmenové pražské škole, která nám poskytuje i potřebné učebnice a pracovní sešity. V Drážďanech děti pravidelně docházely do České školy bez hranic. Obě naše děti nyní plynule mluví, čtou i píšou v obou jazycích, za což jsme velmi rádi.

Trojka z výtvarky na vysvědčení není výjimkou

V saských Drážďanech, našem prvním působišti, trvá základní škola pouze čtyři roky, takže se velmi brzy rozhoduje o budoucnosti dítěte. Konkrétně se do průměru, podle kterého se následně gymnázia rozhodují o přijetí žáků, počítá již pololetní vysvědčení ze třetí třídy.

Zatímco v první třídě se žáci hodnotí většinou pouze slovně, od druhé začíná známkování, a hned velmi zprudka. Jedničky nejsou v žádném případě samozřejmostí. A to ani v takových předmětech, jako je výtvarná, tělesná nebo hudební výchova.

Je obrázek málo barevný nebo není 3D prvek dostatečně 3D? Dítě si odnese 3 minus. Netleská do rytmu? Je z toho čtyřka. Nevydrží stát deset vteřin na hlavě? Nedostatečná. Ze tří základních předmětů, ke kterým patří němčina, matematika a něco mezi prvoukou a společenskými vědami, to pětkou stupnice známek nekončí a dítě může být ohodnocené i šestkou. Časté to ale nebývá.

V Sasku jsou součástí vysvědčení i známky z chování ke spolužákům, za píli, spolupráci a pořádek — je to tak, pověstný německý „Ordnung“ se také známkuje.

Oproti tomu v Berlíně, kam jsme se po třech letech přestěhovali opět za prací manžela a kde nyní žijeme, trvá základní škola šest let a známkování není tak přísné. Ale ani tady nejsou jedničky samozřejmostí. Dítě má jen více možností, jak si horší známku opravit.

Naše osobní zkušenosti tedy vypovídají o vzdělávacím systému ve dvou různých spolkových zemích. V obou případech se klade důraz na samostatnost a schopnost mluvit před spolužáky. Od představování oblíbené knihy (i to má své povinné náležitosti včetně čtení ukázky) přes výrobu a prezentaci plakátu na některé z témat ze společenských věd nebo prvouky až po předvádění jednoduchého pokusu. Náš syn například odděloval ve třetí třídě bílkoviny v mléce, ve čtvrté třídě přednášel o bývalém vyhlášeném hraničním přechodu Checkpoint Charlie a nyní v pátém ročníku zatím vypracoval s pomocí fotografií časovou osu svého života. Součástí výuky jsou i malé projekty, na kterých se podílejí buď všichni společně nebo jsou samostatným domácím úkolem. Ať už jde o pravidelné zaznamenávání počasí, dokumentování klíčení fazolí, nebo třeba výrobu herbáře. Tyto aktivity jsou rovněž velmi přísně hodnoceny.

Učebnice občanské výuky se pravidelně v intervalu čtyř let aktualizují, aby se mohli žáci seznamovat se současnými německými i celosvětovými problémy a společenskými otázkami, například změnami klimatu, problematiky zvířat chovaných v klecích, válce v Sýrii nebo třeba i kyberšikaně a výši kapesného.   

Oproti tomu téma nacionálního socialismu, tedy vyrovnávání se s vlastní temnou minulostí, je v osnovách pevně ukotveno a dětem je vštěpováno, že jsme zodpovědní za současnost a budoucnost, historie se nesmí opakovat a také že za své příbuzné nikdo nemůže: „Můj děda byl oficírem Wehrmachtu a také se podílel na těchto zločinech,“ řekla otevřeně před třídou paní učitelka našeho syna a vyzvala děti k otevřené diskusi.

Prázdniny jsou každý rok jindy

Denní režim v průběhu školního roku v Berlíně je srovnatelný s českým. Děti chodí do školy každé ráno na osmou, mezi hodinami mají krátké i delší přestávky a počet vyučovacích hodin v ročníku je též podobný. V odpoledních hodinách je pak možné navštěvovat družinu. Většina škol má za tímto účelem na dvoře velké hřiště nejen na míčové hry, ale i zahradu s prolézačkami. Děti tedy zůstávají v areálu školy, kde se mohou účastnit volnočasových kurzů, například výuky cizího jazyka nebo informatiky. Mohou také navštěvovat dílny keramiky, pletení nebo například vyřezávání ze dřeva. Za družinu se platí poplatek srovnatelně vysoký jako za školku. V Berlíně je ovšem družina v první a druhé třídě pro všechny děti zdarma. Město také platí za všechny žáky až do šesté třídy obědy. Což je v rámci Německa spíše výjimka. V jiných spolkových zemích zaplatí rodiče za oběd zhruba 4 až 6 eur, což je v přepočtu 100 až 150 korun.

Shrnuto a podtrženo – máme zkušenost ze dvou spolkových zemí, ale Německo jich má celkem šestnáct a v každé zemi škola funguje zcela jinak. Letní prázdniny sice všude trvají šest týdnů, ale začínají, a tím pádem i končí, jindy. Tak například Bavorsko a Berlín se překrývají pouze jedním společným týdnem volna. Každopádně pohledem jakoby seshora se prvňáčkovské kornouty nosí v Německu v podstatě celý srpen a září. Pokaždé někde jinde. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.