Zlobivé dítě vás nechce naštvat, jen samo potřebuje pomoci, říká norská psycholožka

Kdo to vlastně jsou náročné děti? 

V centru Østbytunet se na děti nedíváme tak, že jejich chování je náročné. Bereme to tak, že existují nějaké potřeby, které u nich nejsou naplněny. 

Každé dítě je někdy náročné, zlobí, odmlouvá, vzteká se. Kde je hranice, za kterou není něco v pořádku?

Děti se v různých fázích vývoje chovají různým způsobem. Třeba děti kolem tří nebo čtyř let odmlouvají, shazují věci, jsou neposlušné. V jejich stádiu vývoje je to naprosto normální. Když se ale takhle chová starší dítě, je na místě o tom přemýšlet. Chová se tak často? Spíš ve škole, nebo doma? Jak to zasahuje do jeho života? Pokud tohle náročné chování negativně ovlivňuje víc oblastí jeho života, například se nedokáže soustředit ve škole, neumí si najít kamarády, nedokáže se zapojit třeba při fotbale, zbystřila bych. Čím globálněji je zasažen život dítěte, tím více pozornosti bych mu věnovala.

Když se dítě chová problémově ve škole, nemůže být chyba nikoliv na jeho straně, ale na straně učitele?

Může to tak být. Chování dítěte může způsobovat řada různých věcí. Obecně, každý člověk se chce chovat dobře, vycházet s kolektivem, mít dobré vztahy. Když se to dítěti nedaří, projevuje se náročným chováním, tak to není tím, že by se chtělo chovat špatně. Chce mít dobrý život, ale něco mu v tom brání. A my hledáme příčinu. Náročné chování nevzniká z nedostatku chtění, ale z nedostatku dovedností.

Vaše kolegyně Kaja Johannessen v jednom rozhovoru řekla: „Existují děti, které se ve škole neprojevují žádoucím způsobem. Neposlouchají dospělé – pokud je něco rozruší, kopou, plivou, křičí nadávky, nebo se naopak odpojují, s nikým nemluví, ztrácí kontakt se světem. Já věřím, že to není tím, že by ty děti byly zlobivé nebo vadné. Chovají se špatně proto, že se jinak chovat neumí.“ Tohle jste myslela nedostatkem dovedností?

To je velké zjednodušení. Ale dalo by se to tak říci.

Když něco neumím, nemám nějakou dovednost, mohu se to naučit. Dá se chování naučit?

Ano i ne. Narodíme se jako lidská bytost, ale lidskými se stáváme skrze podporující vztah – kdykoliv potřebujeme, blízký člověk nás opečuje, nakrmí. Když přistoupíte k náročným dětem tak, že si řeknete: Chci je naučit, jak se mají chovat, tak problém berete za špatný konec. Mozek se učí prožitky, situacemi, zkušenostmi, a abychom se naučili nějaké chování, musíme je zažívat mnohokrát, opakovaně. Během života se učíme seberegulaci, zklidnění, dobrému chování skrze to zklidnění v podobě matky, rodiče, pečovatele. Postupně jak procházíme životem, budujeme si kolem sebe takovou vesnici vztahů. Každý, s kým přicházíme do kontaktu, nás může učit seberegulaci, učit nás, jak řešit situace. Když máme dítě s náročným chováním ve škole, nemusí to být jenom tím, že selhali rodiče nebou učitel. Těch faktorů tam může být mnohem víc.

Když se dítě ve škole chová problémově, často se to vysvětluje tím, že je něco špatně doma, že to může být jakési volání o pomoc. Je to tak?

Může to tak být, ale nemusí. Pokud dítě vyrůstá v náročném prostředí, doma se setkává s násilím, návykovými látkami, žije ve stresujícím prostředí, může mít obtíže ve škole. Ale náročným způsobem se ve škole může chovat i tehdy, když doma nic takového nezažívá. Pokud například ve škole zažilo nějakou formu šikany, bude pro něj extrémně obtížné sedět ve třídě. Jeho mozek se soustředí na to, kdy zase někdo zaútočí. Děti, které zažily něco takhle náročného, si mohou vybudovat něco, čemu se říká zcitlivělá reakce na stres. Jsou náchylnější k tomu, aby rychleji a hůře reagovaly na stresové podněty. Intenzivněji interpretují výraz tváře člověka, analyzují, zda je prostředí bezpečné. Zamračený výraz učitele si pak mohou vyložit tak, že je naštvaný.

Když rodiče selhávají, je možné, aby na ně škola dosáhla, nabídla jim nějakou terapii?

Je důležité se hned na začátku shodnout na tom, že chceme dělat pro děti to nejlepší. Pracujeme na stejném projektu, učitelé i rodiče. Když se snažíme pomoci rodině, je k tomu třeba takhle přistupovat. Já jako učitel chci pomoci dítěti, aby se co nejvíce naučilo a rodiče chtějí to samé, také chtějí pro dítě dobrou budoucnost. Někdy se nám podaří přesvědčit je, že budeme pracovat pro dobro dítěte, ale někdy pomoc odmítnou. Když nejsou schopni spolupracovat, je pořád důležité, abych si já jako učitel řekl: To, že dítě bude zažívat nepříjemné věci v rodině, změnit nemohu, ale stráví mnoho hodin tady se mnou, s námi, ve škole. Snažme se udělat pro dítě tu velkou část dne co nejpříjemnější. 

Výzkumy bylo zjištěno, že existuje jeden hlavní faktor, který určuje, zda budoucnost dítěte bude dobrá, přijatelná, nebo bude klopýtat, budou se mu dít horší a horší věci. Ten faktor je, zda v životě dítěte existuje nějaký dlouhodobý vztah alespoň s jedním pečujícím dospělým člověkem. Mohou to být rodiče, ale nejenom oni. Když máme ve škole dítě, které se chová náročným způsobem, ptáme se na dvě věci: Co k tomu vede, co se stalo nebo děje v jeho v životě? Kdo může pomoci, kdo je ten člověk, který s ním může navázat pečující vztah, a může to být učitel?

Pracujete jen s dětmi, nebo i s jejich rodinou?

Možností je řada, můžete pracovat jen s dítětem, jen s rodiči, s dítětem a rodiči, s dítětem a rodiči i školou, nebo jenom se školou... Říká se, že potřebujete vesnici na to, aby vychovala dítě. Stejně tak potřebujete vesnici na to, aby dítěti pomohla. Musíte vyhodnotit situaci. Když má dítě v deseti letech obtíže se čtením, je jasné, že bude ve škole vyrušovat, bojovat, nebude se cítit dobře. Někdy může potřebovat pomoc matka, třeba při zvládání depresí nebo v těžké ekonomické situaci, která ji stresuje.

Přednášíte o tom, jak zvládat náročné dítě ve škole. Jak? Můžete uvést příklady?

První rada pro učitele zní: Uvědomte si, že cokoliv dítě dělá, nedělá proto, že vás chce naštvat, mít problémy, ale potřebuje pomoc. Pak je třeba se detailně dívat na to, co dítě dělá a proč. Například vidíte, že se dítě pořád otáčí dozadu. Může to být tím, že kontroluje, co se děje za ním, potřebuje mít přehled o celém prostoru třídy. Když ho posadíte dozadu, přehled bude mít i bez neustálého otáčení. Nebo se dítě vrtí, pohybem se snaží zklidnit. Pak pomůže říci: chápu, že se potřebuješ hýbat, aby ses mohl soustředit. Ale pojďme najít cestu, jak to udělat, abys tím nerušil všechny ostatní. Dáme na židli gumový popruh, a když s ním budeš hýbat, nebude vydávat žádný zvuk. Chci zdůraznit, že žádné dítě není zařízené na to, aby sedělo na židli a ani se nehnulo. Každou půlhodinu je proto dobré udělat přestávku a vyplnit ji tělesnými aktivitami, třeba krátkým fyzickým nebo dechovým cvičením spojeným s hudbou.

Situace ale může být náročnější, než jste popisovala. Třeba když žák sprostě křičí na učitele, vyhrožuje ostatním dětem, fyzicky je napadá. Co dělat?

Vím, co nedělat. Nemá smysl říkat: seď v klidu, nevyhrožuj, nedělej to. To situaci jen eskaluje, víc a víc to dítě rozrušuje. Nejdříve bych se zamyslela nad tím, jak náročnému chování předcházet. Je třeba promluvit se všemi učiteli, co takové chování spouští, jaká je jeho forma, jaké prvky se opakují. Můžete zjistit, že se to děje například jen ráno, na začátku školy, nebo jen v některém předmětu, jen s určitým učitelem. Když to úplně zjednoduším, pokud mám dítě, které vyrušuje vždycky před obědem, tak si asi neumí poradit s tím, že má hlad, a můžu mu nabídnout něco k jídlu.

A když dítě stojí na stole a na učitelku sprostě křičí?

Je třeba věnovat pozornost nikoliv tomu, že mi říká „blbá krávo“, ale tomu, jak se cítí. Mohu říci třeba: Když na mě křičíš, musíš být velmi rozrušený. Jak ti v tom rozrušení mohu teď pomoci?“ Dítě nemusí umět popsat slovy, co se mu děje, co cítí. Vy ale víte, že prožívá nějaké špatné emoce a chcete mu pomoci. To, co dítě křičí, neovlivníte. Ale můžete ovlivnit, jakou vy mu předáte zprávu, jak vy vystupujete. Můžete nasadit přátelský, uvolněný obličej, nadechnout se a vydechnout, uvolnit obličej a tělo. Dítě bude vnímat, že jste v té situaci relaxovaní a v klidu.

To je dost obtížné, když mnou bude cloumat vztek, strach nebo bezmoc…

Je třeba si uvědomit, že jsem dospělá, sebezklidnění je moje odpovědnost. Nebo můžu klidně požádat o pomoc. Není v silách jednoho učitele to vždy zvládnout, je třeba, aby fungovala pomocná síť, abych si vždycky mohla někoho zavolat. Když dítě nikoho fyzicky neohrožuje, jenom křičí nebo kope do nábytku, je dobré udržet si od něj co největší rozumný odstup. Čím víc je dítě ve stresu, tím víc prostoru, větší bezpečnou zónu kolem sebe potřebuje. Ta je vždycky o něco větší, než bychom si mysleli. Zároveň je dobré udělat se menší, nebýt velký v zorném poli dítěte. Rozhodně nepomůže, když dám ruce v bok, udělám se velkou, na dítě nastoupím, to ho jen vyděsí a akceleruje situaci.

A když útočí fyzicky?

Nejbezpečnější je držet si vzdálenost dva metry, to mě nemůže ohrozit. Pokud to není možné, protože dítě třeba útočí na někoho jiného, a musím zasáhnout, pak naopak být co nejblíž to jde. Nikdy se nesnažte přistoupit zezadu, je to ohrožující, člověk se vyděsí a poloautomaticky se ožene. Nikdy nepřistupujte ani zepředu, tváří v tvář, okupujete příliš prostoru, mozek člověka to automaticky hodnotí tak, že vás musí udeřit, aby viděl. Jediná přijatelná blízkost je po boku. Kromě toho, že nezabíráte vizuální prostor, tak se dotýkáte v místech, kde je oproti přední a zadní části těla méně senzorů. Když se potřebujete dítěte dotknout, položte na něj obě ruce. Když dáte jen jednu, dítě to podvědomě vyhodnotí tak, že druhou rukou ho můžete udeřit. Ale třetí ruka, od které by mohlo něco schytat, není.

Co když budou rodiče ostatních dětí požadovat, aby se škola potížisty zbavila?

Snažila bych se rodičům vysvětlovat že dítě za tu situaci nemůže, není to jeho vina. Ale že chápeme, že jejich děti cítí prostředí jako nepředvídatelné, náročné, a snažíme se jako škola dělat vše pro to, abychom zjistili, proč se to děje a jak situaci řešit. Tlak ostatních rodičů – musíte ho potrestat, vyloučit – se dá předpokládat, ale škola ho musí ustát a vysvětlovat, že to nepomůže, není to efektivní. Musí zajistit podporu učiteli, aby mohl situaci dobře vyhodnotit a dítěti pomoci. 

Zažila jste situaci, kterou jste nezvládla, nevěděla jste si rady?

Mnohokrát. Řeknu jednu příhodu. Měli jsme v našem centru chlapce kolem dvanácti let, míváme tu děti na několikadenním pobytu. Byl velmi neklidný, pořád běhal sem a tam po pokoji. Nevěděla jsem, jak ho zklidnit, zkoušela jsem s ním mluvit, ptala jsem se, v čem je problém, jak mu mohu pomoci. Nefungovalo to, byl čím dál aktivnější. Udělala jsem se menší, sedla si na zem. Protože byl zhruba stejně velký jako já, trochu jsem se bála, proto jsem si sedla zády ke stěně, abych měla krytá záda, a zároveň tak, abych snadno vstala. Málo jsem ho znala, nebyla jsem pro něj „bezpečný vztah“, nevěřil mi. Proto jsem přivolala kolegu, se kterým vztah měl. Trochu se uklidnil. Pak otevřel okno a vyhodil ven židli. Věděli jsme, že pod oknem nikdo není. Také kolega přemýšlel, jak mu pomoci, věděl, že ho nedokáže zastavit. Chlapec se snažil zvednout šatní skříň, ale neunesl ji. Kolega nic neřekl, jen mu ji pomohl zvednout a vyhodit z okna. Tím s ním navázal vztah. Když chtěl chlapec vyhodit postel, koukl na postel, pak na kolegu, vzali postel a taky ji vyhodili z okna. Když postupně vyházeli všechen nábytek, šli ven a srovnali ho. Tak se podařilo s tím chlapcem navázat kontakt.

Ann-Karin Nielsen Bakken je klinickou psycholožkou s patnáctiletou praxí v oblasti podpory dětí a mládeže s vývojovým traumatem a poruchou attachmentu. Je zástupkyní ředitele klinického oddělení norského centra Østbytunet. Vedle přímé práce s klienty centra působí jako lektorka a konzultantka pro pedagogy a další profesní skupiny v oblasti podpory dětí a mladistvých s náročným chováním.

Autorka: Hana Čápová

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.