Před pár týdny se zavřely školy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že místo služební cesty do Německa budu nastavovat online výuku, řešit home office, karantény, virtuální schůzky, natáčení a vysílání. To, co dříve rozhodně změnit nebo posunout nešlo, bylo najedou během dne zrušené.
Učení ale půlkou března neskončilo, běží dál, život také běží dál, jenom ty kulisy jsou jiné a nečekané. Toto není pauza, toto je naše současná realita. Nikdo přesně neví, jak dlouhá tato realita bude, kdy se vrátíme do škol, a zda se na podzim nebudeme s podobnou situací potýkat znovu. Pro školství je to velká výzva. Dlouho se mluví o tom, že ve školách připravujeme žáky na budoucnost, kterou neznáme, tak teď tady jednu takovou neznámou budoucnost máme a musíme na ni reagovat. Musíme ale reagovat teď, ne “až pak”.
Současné stanovisko Ministerstva školství pracuje s variantou návratu do škol do konce května a následně se zajímavým konceptem vražedně naplněného června, kdy bychom měli stihnout minimálně uzavřít klasifikaci, realizovat přijímací zkoušky a zvládnout maturitu. Dále samozřejmě vyřešit řadu “drobností” v souvislosti s odloženými akcemi na “až pak” a standardními aktivitami konce školního roku, výlety apod.
Mezitím se diskutuje o různé formě uznané či zprůměrované maturity nebo různých osekaných formách zásadních vzdělávacích milníků. Maturanti žijí v nejistotě, rodiče a uchazeči o studium také, nevíme, jak to bude a kdy to bude. Na “až pak” se odložilo i rozhodnutí o povinné maturitě z matematiky, takže i maturanti příštího roku žijí v nejistotě. Mělo být rozhodnuto v březnu, ale zasáhl koronavirus a pochopitelně se řeší aktuálnější otázky.
Možná by pomohla představa, jak bychom učili, kdyby tato situace trvala rok? Jak bychom vyřešili maturitu a přijímačky, kdybychom věděli, že musíme zůstat doma do konce kalendářního roku nebo ještě déle? Co bychom dělali? Možná by nás tato otázka navedla na nový způsob přemýšlení o zkouškách a pomohla nastavit smysluplnější milníky vzdělávací dráhy. Museli bychom to vyřešit.
Možná by stálo za to zamyslet se nad tím, proč nemůžeme udělat maturitní a přijímací zkoušky teď? Proč to nejde? Protože by to žáci mohli opsat? To by asi mohli… A co to tedy říká o tom, co vlastně u té maturity a přijímaček testujeme, když to jde tak snadno opsat? Možná, kdybychom se více zajímali o proces než o výsledek, tak bychom možná došli k tomu, že ten se zase tak jednoduše “opsat” nedá a možná by šel otestovat i v karanténních podmínkách.
Možná se skutečně dostaneme v květnu do škol, červen nějak přežijeme, v září standardně začneme a doba koronaviru se stane jenom vzpomínkou a pak i položkou v učivu moderní historie. Možná ale ne. A možná je i škoda, když současný stav nevyužijeme k tomu, abychom nastartovali smysluplnou změnu a zapojili v praxi naše klíčové kompetence, které v tuto chvíli skutečně můžeme rozvíjet úplně všechny.
Až přijde zmíněné “až pak”, tj. konec nouzového stavu, konec karantény a otevření škol, bude mít den stále jenom svých 24 hodin. Pojďme žít teď v kontextu, jaký teď máme, realizujme naplánované aktivity způsobem, který je teď možný, přemýšlejme nad možností ukončování studia a přijímání ke studiu v podmínkách, které jsou teď. Nechtějme ideální řešení pohledem před koronavirem, chtějme co nejlepší řešení v době koronaviru. Neodkládejme na “až pak”, nikdy totiž nevíme, co na nás v době “až pak” čeká.
Zuzana Svobodová se celý profesní život pohybuje ve školství, posledních sedm let působí jako ředitelka Základní školy německo-českého porozumění a Gymnázia Thomase Manna. Věnuje se tématu školského managementu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, publikuje v tématu řízení škol a celkově věří v potenciál českého školství a schopnosti jeho ředitelů a učitelů.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.