Zvažovala jsem, že budu dceru učit doma, ale koronavirové časy ukázaly, že v něčem je škola nezastupitelná, říká česká maminka z Austrálie

Výhoda u nás ve státě Viktoria byla, že uzavření škol vyšlo na dobu před čtvrtletními prázdninami, které trvají dva týdny. Učitelé tedy měli dost času se na domácí vyučování připravit a všechno dobře promyslet. Myslím, že i díky tomu se většina škol distanční výuky zhostila velmi dobře, učitelé i vedení školy s námi zůstali po celou dobu v kontaktu a všemi možnými způsoby nám pomáhali. Nahrávali dětem vzkazy a snažili se především udržet všeobecně pozitivní náladu.

Moje dcera chodí od ledna do předškolního ročníku státní základní školy ve městě Geelong. Právě se začala učit čtení a psaní. Zpočátku jsem se tedy i já musela vzdělávat, abych pochopila metodu výuky anglického jazyka, která se dost liší od té, jíž jsem prošla jako studentka univerzity v České Republice. Pomohlo mi, že učitelé nahrávali a posílali videa, takže jsem mohla v praxi sledovat, jak postupují.

Anglickým jazykem se ve škole každý den začíná. Předškoláci se učí číst, psát a hláskovat. Dále se online vyučovala ještě matematika a něco na způsob prvouky. Další předměty - výtvarná výchova, pohybová výchova nebo něco, čemu říkají „knihovna“ – už byly dobrovolné. Mezi úkoly se často objevovaly i odkazy na dětskou jógu a mindfullness – meditace, které jsou dnes v Austrálii součástí každodenní výuky ve škole.

Děti posílaly fotky a videa, učitelé povzbuzující komentáře

Škola nám poskytla přístupy do různých aplikací (např. Readingeggs, Mathletics, Sunshine online) a velmi často také sdílela učební materiály nebo doplňující volnočasové aktivity z YouTube. Hlavní komunikace mezi rodiči, dětmi a školou pak probíhala přes aplikaci SeeSaw, která je velmi přehledná a technicky ne příliš náročná. Na ní učitelé nahrávali krom videí také stručné návody na vypracování úkolů a rozvrh aktivit na každý den.

Děti měly dokládat, jak pracují, pomocí fotografií, audionahrávek nebo videí. Jako zpětná vazba obvykle přišel od učitele krátký povzbuzující komentář.

Nezklamala ani naše Česká škola a komunita v Melbourne, která během výukové pauzy podporovala své rodiny pravidelnými sobotními setkáními online, domácími úkoly a zábavnými materiály pro výuku češtiny. V čase, který bychom pravidelně trávili každou druhou sobotu spolu, jsme si alespoň prostřednictvím Skype zpestřili den básničkami, společným zpíváním nebo hádankami.

Život se zastavil na pět týdnů

Australská vláda a premiér reagovali na situaci ohledně šíření koronaviru v poklidu a dělali vše pro to, aby nevznikla žádná panika. Po uzavření škol 24. 3. postupně následovala další omezení. Úplné zastavení veřejného života trvalo nakonec pět týdnů. V té době byly otevřené pouze supermarkety s potravinami a lékárny. Na ulici se nesměli shromažďovat více než dva lidé a nesměli jsme se navštěvovat ani v rámci rozsáhlé rodiny. Zavřela se všechna dětská hřiště, omezila se veřejná doprava a uzavřely se i hranice mezi jednotlivými státy. Pokud se někdo vrátil z cesty mimo Austrálii, musel zůstat ve čtrnáctidenní karanténě. Australská vláda však nenařídila nošení roušek a rozhodnutí tak zůstalo na každém z nás. Nosily je jen prodavačky a lidé ve zdravotnictví, dnes už nikdo. I přesto se podařilo udržet v oficiálních číslech nemoc pod kontrolou.

Omezeno bylo také fungovaní mnoha firem a velká část zaměstnanců ještě stále pracuje z domova. Mnohým zaměstnavatelům se tento model osvědčil, a tak u něj umožňují zůstat.

Pochopila jsem, že v něčem je škola nezastupitelná

Ačkoliv jsou Australané velmi přátelští a vždy se rádi zastaví na kus řeči, v té době bylo mezi lidmi cítit jisté napětí a obava, zejména pak u starších lidí. Mnohem více lidí než obvykle najednou vyráželo na procházky, kolo, nebo vyběhli ze svých domovů, aby se na chvíli odreagovali na čerstvém vzduchu.

Na nový režim jsme si v rámci rodiny zvykli rychle a pokud se začalo s úkoly hned ráno v devět hodin, kdy běžně začíná školní vyučování, většinou jsme měli do oběda hotovo. Mezi oblíbené aktivity mé dcery patřil Letterland, to je něco jako slabikář, a s ním spojené kreativní vytváření hlavních postav ke každému novému písmenu, čtení jednoduchých příběhů nebo matematické úkoly z praxe. Jelikož je výuka v předškolním ročníku vedená velmi hravou formou, bylo jednoduché zapojit do většiny aktivit i naši mladší, čtyřletou dceru.

Pro mě byla domácí výuka skvělou příležitostí nahlédnout pod pokličku australského základního vzdělávání. Před nástupem dcery do školy jsem zvažovala, že bych si ji nechala na domácím vzdělávání, byť třeba na jeden den v týdnu, což je v Austrálii možné. Teď jsem své plány přehodnotila, i proto, že jsem viděla, jak moc se dcera do školy těší. Doslova odpočítávala dny, kdy se bude moci vrátit do své třídy.

Oproti českým dětem tráví místní děti hned od nástupu ve škole poměrně dost času. Nejde ale jen o výuku, mají během dne dost času i na setkání a hraní s kamarády. Způsob výuky je rozmanitý a kromě vědomostí připravuje děti i na jejich budoucí praktický život. Učí se pracovat v týmu, ale zároveň být samostatný, už předškoláci se učí pracovat s penězi a mají svoje spořicí konto, učitelé je povzbuzují v tom, aby byli schopni vyjádřit svůj názor a logicky myslet, matematiku se hodně učí při vaření nebo stavění z kostek… Krom toho australské školy vedou k soudržnosti a kladou důraz na přátelství a vlastenectví v dobrém slova smyslu. Učí děti, jak se k sobě chovat navzájem a že by si měly pomáhat – v tom je škola oproti domácí výuce nezastupitelná.

Škola už funguje jako dřív, bez rozestupů

Online výuka trvala šest týdnů. 26. května se do lavic vrátili předškoláci, žáci 1. a 2. ročníku základních škol a 11.-12. ročníku škol středních. Další návratová vlna proběhne 9. června, potom budou všechny ročníky kompletní a školy již nebudou poskytovat distanční online vzdělávání. Školní rok u nás končí až před Vánoci, tak snad do té doby všichni všechno doženou.

Hned od prvního dne po návratu se najelo na běžnou výuku a vše pokračuje v zajetých kolejích. Ve školách se nemusí dodržovat žádné rozestupy, ani nejsou požadavky na nižší počet dětí ve skupinách, jako je to v Česku. Na ostatní opatření si děti rychle zvykly: s rodiči se musí ráno rozloučit už před branou, dál je doprovází zaměstnanci školy. Konec vyučování je naplánován na různé časy, aby se před školou nesrocovali rodiče čekající na děti. Ve školách se více uklízí a dezinfikuje a dovnitř – ani třeba na hřiště – nesmí nikdo zvenčí.

S nástupem do školy se začíná pomalu měnit i život kolem nás a vše se postupně vrací do normálu. Lidé už zase do práce cestují vlakem, otevírají se další obchody a podniky, ale stále jsou zakázány hromadné akce a zájmové kroužky. Začínají létat vnitrostátní linky, ale hranice prozatím zůstávají uzavřené až do odvolání (v tuto chvíli do konce roku). Doufáme, že se nám brzy podaří jet se podívat domů, do České Republiky. Člověk je schopen se přizpůsobit různým situacím, ale tento pocit izolace je pro mě asi ten nejděsivější.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.