Držení rukou před usnutím i rande po práci. Co pro nás znamená romantika po pěti nebo i 28 letech vztahu

Dva do sebe zavěšení akrobati. Vidím je před sebou, když myslím na partnerskou lásku. Cokoli rozhoupá jednoho, přenese se i na druhého, a ten to může zmírnit, anebo posílit. Můžou být statičtí – to znamená, že odpočívají, anebo se nudí. Mohou donekonečna opakovat jeden pohyb, který je už možná vyčerpává. Anebo být kreativní a hledat společně nové nerovnovážné pozice, a pak se z nich vracet zpět ke stabilitě a opoře.

Představte si, že jste takhle s někým spojení deset let. Nebo dvacet osm let, jako já a můj muž. Nebo i víc. Některé společné pohyby už ani nevnímáte. Možná už ani nevnímáte toho druhého.

Vztah nespočívá jen v tom, že si vzájemně zdarma zajišťujete služby v domácnosti. Vztah slouží ke sdílení, generování a zvládání emocí. Těch příjemných i těch, které moc rádi nemáme. Vztah je taková emoční posilovna i umělecký ateliér v jednom – přesně jako akrobacie na hrazdě.

Když se zamilujeme, cítíme velkou přitažlivost a radost spojenou s druhým. Ten druhý nám připadá jedinečný a nejdůležitější na světě. Postupem času se naše romantická láska transformuje. Jeden k druhému jsme připoutáni citovou vazbou – podobně jako dítě k rodiči. A stejně tak si vzájemně poskytujeme i bezpečnou základnu pro chvíle, kdy se cítíme vyvedení z míry. Proto tak bolí, když nás z míry vyvede náš partner – vzniká prostor pro hádky a rozkol. A ještě víc bolí rozchod – rozbíjíme něco, co je pro nás vitálně důležité, i když už v tom nemůžeme dál žít. Pouštíme se toho druhého, kdo nás na hrazdě přidržoval, a jdeme do neznáma.

Udržet vztah jako bezpečnou základnu dá práci, ale je to nezbytné, zvlášť když se narodí děti nebo přijde krize. Prostor pro romantické pocity se zmenšuje a ten druhý už nám připadá víc jako kolega v týmu „Naše rodina“ než někdo jedinečný. Odborníci nás ujišťují, že jde o normální a nezbytný vývoj vztahu: fáze romantické lásky končí průměrně po dvou letech a nastupuje právě fáze citové vazby. Znamená to tedy, že jsme se první dva roky dívali na dechberoucí trailer, zatímco zbytek života (nebo vztahu) bude spíš klid a dřina?

Někdo to nedá a odchází hledat další dechberoucí zážitky jinam. Na ty se díváme my, kdo jsme vydrželi, skrz prsty. Ale musí být milostný vztah po druhém roce už jen Netflix a občasná vzájemná opora?